Fyn Bröstel se vrací do institutu a zapojuje se do každodenního života tak, jako to bylo před misí do KLDR. To, co se stalo ji ale stále dohání, a na mysl ji tanou otázky, na které chce znát odpověď.
Proč ona?
Co je na ní tak výjimečného?
...
Plácl jsem se dlaní po předloktí a zabil dalšího komára, než se stačil zabodnout. "Nesnáším komáry!" zanadával jsem nahlas a povzdechl si. Už uplynuly téměř čtyři dny od chvíle, kdy mě tu vysadili, a skoro dva dny jsem pronásledoval svůj cíl. Měl jsem to mnohem snazší, než Fyn, když ji tenkrát poslali do KLDR. Měl jsem za úkol zneškodnit jeden jediný cíl, ovšem v podmínkách, na které jsem nebyl připravený. Institut, který leží na severu Spojených států, mě připravil na chladné a větrné podnebí. Tropické podmínky deštného pralesa byly úplně něco jiného. Ve dne jsem byl zborcený potem a vlhkostí, celý ulepený a vyčerpaný, a v noci jsem se choulil ve spacím pytli a modlil se, abych neumrzl. Bylo to zvláštní. Teploměr ukazoval lehce přes 20°C, ale já mrzl. Mohlo to být klidně únavou, jelikož jsem každý den zdolal v těžkém terénu přes 20 kilometrů. Kdo ví. Každopádně jsem se nemohl dočkat chvíle, kdy můj cíl padne a já se vrátím zpět domů. Za svými přáteli.
Mým cílem byl chlap, který vybíjel celé vesnice původních obyvatel amazonského pralesa, kvůli půdě. Byl to Američan s příhodným jménem Robert Death. Nevěděl jsem, zda si jméno sám vybral, nebo se do něj narodil, ale vzhledem k tomu, čím se živil, jsem spíš počítal s tím, že jde o jeho vlastní výběr.
Ten chlap vraždil bez ohledu na věk a pohlaví. Jediné, o co mu šlo, byla půda, kterou mohl pokácet a následně draze prodat. Tak jsem si představoval vrcholného idiota. A byl jsem rád, že prvním člověkem, kterým si navždy zničím život, bude právě on. Ale nejprve jsem ho musel dohnat. První den, kdy jsem na něj narazil - díky další vypálené vesnici, kde nepřežil nikdo, jsem věnoval pozorování jeho chování. Bylo pro mě důležité vidět, jak zachází se svými poskoky, jak vede útok a jakou v něm hraje roli. Z vyprávění jsem věděl, že Fyn se ničím takovým nezaobírala, prostě přišla na adresu a čekala, odkud na ni vyskočí její protivník. Klobouk dolů, že to zvládla. Já jsem potřeboval čas na přípravu. Hodně času. A ač jsem si nadával, že jsem těm nebohým domorodcům nijak nepomohl, věděl jsem, že sleduju vyšší cíl. Když se toho parchanta zbavím, budou mít místní klid, alespoň na chvíli.
Robert Death byl nelítostný zabiják. Jeho zbraní byla mačeta a podťal s ní cokoliv a kohokoliv, kdo mu stál v cestě. Techniku neměl žádnou, ale sílu obrovskou. A ještě aby ne! Byly to dva metry a minimálně sto dvacet kilo svalů. Na tohle jsem se musel připravit. S tak obrovským protivníkem jsem se nikdy nesetkal.
*****
Třetí den pronásledování a o dvě vypálené a vyvražděné vesnice později, jsem se dostal na kilometr od tábora Roberta Deatha. Bylo to k večeru, prales přepínal z denního na noční režim. Ptáci přestaly zpívat a probouzela se noční zvířata. A stejně, jako jaguár loví v temnotách, tak i já jsem byl připravený splnit svůj úkol.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Bahno mi začalo na kůži usychat a praskat. Přesto jsem věřil, že mě zamaskuje ještě na dobu potřebnou ke splnění mého úkolu. Přiblížil jsem se k jednomu z mužů, co měl hlídku. Vůbec ničeho si nevšiml. Prales byl tak podivně hlučný, že se v něm mé tiché kroky téměř vytratily. Bylo by naprosto snadné podříznout mu krk, ale přesto jsem chtěl, aby můj první mrtvý, byl jeho šéf. Připlížil jsem se k němu, objal mu krk a ústa pažemi a počkal, dokud neupadne do bezvědomý. Jakmile se přestal hýbat, opatrně jsem ho položil na zem a zkontroloval mu puls. Byl slabý, ale byl tam. Mohl jsem se přesunout k dalšímu. Po necelé půl hodině už ležela většina mužů v bezvědomí na zemi. Neplánoval jsem je zabít. Podle toho, co jsem viděl, stejně jen slepě poslouchali svého šéfa. Bez něj byli ztracení. A bez něj si s nimi domorodci hravě poradí.
Dostal jsem se k jeho stanu. Bylo zhasnuto. Přešel jsem ke vchodu a vzal za cíp látky, když mi dlaní projela do celé paže ostrá bolest, následovaná úderem do břicha, po kterém jsem skončil na zemi. Zvedl jsem se na nohy a uskočil v momentě, kdy na místo, kde jsem před chvílí ležel, dopadlo ostří mačety. Robert Death byl vzhůru. Zvedl jsem k němu tvář. Jeho obličej byl stažený v pobaveném úšklebku. "Co tu chceš, chlapče? Ztratil ses v lese?" Usmál jsem se na něj a kývl. "I tak by se to dalo říct." Mačeta protla vzduch a já uskočil. Ten chlap měl vážně sílu, vyzařovalo to z jeho pohybů. Co měl ale v síle, ztrácel v obratnosti. Tou jsem zase vynikal já. Dostal jsem se od něj na délku tří metrů a narovnal jsem se do celé své výšky. Proti němu jsem byl ale stále jen malý chlapec. Podíval jsem se mu zpříma do očí. "Poslali mě sem, abych Vás zabil." Můj hlas se nesl nočním vzduchem a byl pevný a bez známky strachu či váhání. I v té tmě bylo vidět, jak Robertovi ztvrdl úsměv. "Poslali chlapce, aby mě zabil? Co seš zač, ninja?!" Zaklonil hlavu a zuřivě se zasmál svému vtipu. To byla má šance. Vytáhl jsem zpoza opasku vrhací nůž a hodil. Díky tréninku, který jsem absolvoval s Fyn, našel nůž, který mi dala tehdy, když jsem nad ní poprvé zvítězil, svůj cíl. Střed Robertovi hrudi. Death zalapal po dechu a sklonil hlavu, aby se podíval, co se stalo. Jakmile uviděl rukojeť trčící mu z prsou, udělal několik kroků dozadu, než se zapotácel a padl naznak na zem. Ještě chvíli jsem slyšel sýpání, jak se snažil nadechnout, a potom utichlo i to. Tehdy jsem se posadil na zem a zadíval se na svou levou dlaň. Mačeta mi projela dlaní a její špička se dostala skrz ni až na druhou stranu. Ucukl jsem včas, jinak by jí projela celá čepel a přišel bych o ni. Z jedné z kapes jsem vyndal čistý obvaz a ránu si obvázal. Poté jsem vyhrnul triko a zkontroloval místo, kam dopadla mužova obrovská noha. Na pohmat bylo břicho bolestivé, ale nepředpokládal jsem, že by se objevilo nějaké poranění orgánů či krvácení do dutiny břišní. Jen jsem mohl očekávat pořádně bolavou modřinu. Stáhl jsem triko a zastrkal ho zpět za pas kalhot. Pak jsem střelil pohledem k mrtvému muži. Má první vražda. Usmál jsem se tomu slovu. Spíš bych měl říct má první dokončená zakázka. Šlo to hladce. Měl jsem zmapovaný terén, pomohl mi hluk pralesa a neztratil jsem hlavu a vyčkal do správné chvíle.
Seděl jsem tam na zemi ještě několik minut. Jakmile jsem zaslechl, jak se pár mužů začíná probírat, zvedl jsem se ze svého místa, přešel k Robertovi a vytáhl mu vrhací nůž z prsou. Byl to dárek a odmítal jsem ho tam nechat.
Když jsem se prodíral lesem k místu, kde na mě měl čekat vrtulník na cestu domů, vzpomněl jsem si na Scotta a Paula. Snad vše zvládli a brzy se zase uvidíme. Celá parta zase spolu. V Institutu. Doma.
