FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

CESTA NA VRCHOL

Jak jsme si řekli, tak jsme také udělali.

Snad ještě nikdy jsme nešli do výuky s takovým odhodláním, jako nyní. Ztráta blízkého přítele v nás zapálila oheň, o kterém jsme nevěděli, že v nás dřímá a čeká na svou šanci. Ráno jsme vstávali před svítáním a než přišel čas nástupu, byli jsme již připraveni na nadcházející výuku a tréninkové jednotky.

Nikdo z nás se nezdržoval zbytečnostmi. Každý den jsme jeli na doraz. Mezi předměty jsme si pomáhali s úkoly, mezi tréninky jsme si opakovali technické aspekty každého bojového stylu. Kdekdo by mohl říci, že jsme byly šprti, a byla by to pravda. Touha a nutkání pomstít Scotta tím, že se z téhle továrny na smrt dostaneme dříve, nás poháněla jako pekelný oheň. Byli jsme odhodlaní a nepřipouštěli jsme si žádné klopýtnutí či zaváhání. Přes noc jsme se z dětí proměnili v něco jiného. V něco, co ani jeden z nás nechtěl a ani nemohl pojmenovat. Kdo jsme byli? Dospělí? Vrazi? Stroje? Ne. Pořád jsme to byli my. Mušketýři bez jednoho člena. A stejně jako mušketýři Alexandra Dumase jsme i my táhli za jeden provaz. A tím provazem byl Scott.

Ani já, ani Alex, jsme se Paula už nevyptávali. Nechtěli jsme ho stresovat tím, že bychom žádali podrobnosti Scottova odchodu. Když nám to Paul řekl poprvé, naprosto se zhroutil. Všichni jsme byli zhroucení, ale Paul nejvíc. Vyčítal si, že nechal Scotta napospas zabijákům uprostřed deštného pralesa. Vyčítal si, že neměl dost odvahy, aby tam se Scottem zůstal a rval se za něj, jako lev. Vyčítal si, že se nechal odehnat svým nejlepším přítelem v momentě, kdy ho nejvíc potřeboval. My jsme potřebovali Paula teď a tady. A proto jsme se k tomu dni už nevraceli.

Každý z nás měl teď po misích své vlastní démony, se kterými se musel vypořádat. Někdo víc, než ti ostatní. A fyzická a mentální činnost nás zaměstnávala natolik, že tito démoni neměli moc možností, jak nám ničit a ztěžovat život. Chodili jsme spát natolik vyčerpaní, že se sny nedostavovaly. Na nic jiného, kromě vzdělávání a tréninku nebyl čas. Snad nikdy, za svůj dosavadní život, jsem se necítila tak unavená a přitom plná energie.

S každým novým dnem, s každou novou hodinou a každou novou lekcí, jsme stoupali v žebříčku výš a výš. Přes den jsme sbírali body a večer bránili ty slabší, kteří leželi v žaludku mnohým dalším. Kdyby tu s námi mohl být Scott, prohlásil by, že jsme jako X-meni nebo něco podobného. Prostě skupina superhrdinů, co ochraňuje slabší.

Byli jsme tak zabraní do svého poslaní, že jsme si ani neuvědomili, jak rychle čas plyne. A když jednoho ranního nástupu vyšel Hopkins na podium a vyhlásil konec dalšího roku výcviku, byla naše trojice zaskočena a vyvedena z míry. Jak mohl čas plynout tak rychle? Jak dlouho jsme byli ztraceni v čase? Jak dlouho je to co...

*****

Hopkins zvedl paži do výšky a dav, který před ním stál, srovnaný v řadách odpovídajících danému ročníku, rázem utichl. Ředitel se připravoval na závěrečný proslov.

"Další rok je za námi. Gratuluji Vám všem, kteří jste se dostali až k dnešnímu dni." Pochvalně nás všechny přejel pohledem.

"Žádný rok, který zde strávíte, není jednoduchý, a tak Vás nebudu nudit a zdržovat tím, že bych tvrdil, že tento rok byl obzvláště náročný. Protože tak to není. My všichni -" ukázal na trenéry, učitele a další zaměstnance, kteří se na nádvoří shromáždili "- se snažíme, abyste nic nedostali jen tak zadarmo. Protože život, který Vás čeká za zdmi Institutu, se s Vámi taky mazat nebude. Tam venku je krutý svět s ještě krutější realitou, kterou bude Váš život naplněn. My se Vás snažíme na tuhle realitu připravit, věřte tomu, nebo ne. Vše co děláme, děláme pro Vás. Hledáme ve Vás to nejlepší a zároveň to nejhorší, protože jedno bez druhého nemůže existovat." Když pronášel ta poslední slova, zadíval se Anton Hopkins přímo na mě. Naše pohledy se setkaly, ale ani jeden neuhnul. Až když ředitelova slova dozněla, zaměřil se opět na zbytek davu.

"Dnes nás opustí sedmnáct studentů posledního ročníku, kteří svůj život před lety svěřili do našich rukou a kteří měli dost síly a odhodlání, aby se dostali až sem. Jsou to neuvěřitelně vzdělaní lidé a nebezpeční válečníci, kteří budou této Instituci dělat čest."

Poslední řada studentů, již řádně prořídlá, se postavila do pozoru s hlavami vysoko zdviženými.

"Já jim děkuji za veškerou tvrdou práci, kterou zde za ty roky odvedli a za veškerý pot, krev a slzy, které uronili a prolili." Kývl na ně a oni se v zástupu vrátili zpět do budovy, aby si zabalili veškeré své věci a připravili se na cestu pryč z tohohle vězení.

Hopkins se za nimi ještě chvíli díval, s pyšným pohledem pastevce, který kontroluje své stádo, a potom kývl na dvojici mužů, která začala na pódium táhnout bodovací tabuli, které se neřeklo jinak, než "tabule nenávisti" nebo "tabule sváru".

"A nyní zpět k Vám, kteří zde ještě nějakou chvíli pobudete. Vaši trenéři a učitelé pracovali celou noc, aby dodali všechny Vaše bodové zisky do tohoto žebříčku. Vím, že někteří z Vás se snažili více, než ostatní a doufám, že se jim jejich snažení vyplatilo. A pokud ne, věřím, že se budete pokoušet o co nejlepší umístění i následující rok. Pro některé z Vás, co jsou na konci žebříčku, už ale šance na dřívější ukončení studia spíše není." Smutně se usmál do davu a přešel k tabuli blíže.

"Nebudu Vás už ale více napínat tím, jak se žebříček po sečtení všech bodů vyvrbil. Nejsem přeci žádný tyran. Jen bych Vám chtěl připomenout, že během těch dvou týdnů volna, které Vás čeká, se žádné body nepřičítají. Snažte se tedy nepřidělávat personálu Institutu zbytečnou práci. A nyní, voilà!"

Jedním rychlým pohybem stáhl z tabule plátno, které ji zakrývalo, a všichni studenti se pohnuli blíže k pódiu, aby lépe viděli. Jen Alex, Paul a já jsme zůstali stát na svých místech. Zaprvé nebylo kam spěchat, jelikož nás dnes žádná výuka nečekala, a zadruhé jsme věděli, kde svá čísla najdeme. Nebylo ani pochyb o tom, že ty poslední týdny stačily k tomu, abychom se dostali do absolutního čela žebříčku smrti a osvobození.

Stáli jsme tam zpříma, bok po boku, a ve vzpomínkách se vraceli k příteli, o kterého jsme přišli, ale kterého nikdy zcela neztratíme.

"Hopkins se sem kouká!" upozornil nás Paul a měl pravdu. Ředitel stál několik metrů od tabule, paže založené na prsou a se spokojeným úsměvem si nás měřil. My jsme jeho pohled opětovali. Bez ostychu a ucuknutí. Byli jsme momentálně trojicí nejlepších studentů, kteří se pohybovali po pozemcích Institutu, a rozhodně jsme ještě nevyložili všechny karty na stůl. Hopkins to věděl a bylo na něm vidět, že již vymýšlí další plán, jak nás vyzkoušet a jak otevřít Pandořinu skříňku, která se v každém z nás ukrývá. Nebylo ani pochyb o tom, že si sáhneme až na dno, abychom mohli zase stoupat, po té zrádné a trnité cestě, až na samý vrchol.