FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

HOPKINSOVO PŘEKVAPENÍ

Převalila jsem se v posteli na pravý bok a narazila rukou, která mi přepadla přes okraj, do něčeho tvrdého a špičatého. Prudce jsem otevřela oči a vymrštila se do sedu. Oči mi těkaly sem a tam a skenovaly místnost, ve které jsem se nacházela. Po chvíli mi došlo, že jsem doma. V institutu. Tady mi žádné nebezpečí nehrozilo. Teda aspoň ne smrtelné. V to jsem alespoň doufala. Zadívala jsem se na svou pravou ruku, která byla vytrčená vpřed a ve které jsem pevně svírala banán. Musela jsem se sama sobě zasmát. Banán by mi asi neposloužil jako dobrá zbraň. Leda, že bych ho útočníkovi rozmatlala na obličej. Kdyby se mu dostal do očí, tak by to vlastně mohlo fungovat, protože je dost zásaditý... Pustila jsem banán a oběma rukama si zajela do vlasů. Tlačila jsem si dlaněmi do spánků. Přestaň! Tohle muselo přestat. Nesměla jsem neustále přemýšlet nad tím, jak by se dala jakákoli obyčejná věc, třeba banán, využít jako zbraň. Nebyla jsem stroj na zabíjení. Ještě ne. Problesklo mi hlavou. Uhodila jsem se pěstí do levého spánku. Na chvíli se mi setmělo před očima, ale nebyla to taková rána, abych sama sebe knock-outovala. V levém spánku mi nepříjemně pulzovalo a před očima mi lítaly malé tečky a vlásenky světla, ale ten vnitřní hlas, který jsem se snažila většinu času ignorovat, utichl. Pamatuju si, že mi maminka čítala příběh o panu Jekyllovi, kterému se podařilo najít způsob, jak ze sebe vypustit své temné já, které jinak držíme na uzdě a o kterém doufáme, že ho nikdo nikdy neuvidí. Doktor Jekyll k vypuštění té ohavnosti, co v něm třímala, potřeboval lék. Stvůře, která se schovávala ve mě stačil adrenalin. Přišla jsem na to v Korei, na cestě ke svému prvnímu cíli. Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že ze svého střetu s Dmitrim, si skoro nic nepamatuju. Promítala jsem si události onoho dne a střetu neustále dokola, ale pokaždé tam něco chybělo. Vzpomněla jsem si na jeden z mnoha seriálů, které jsem se svými rodiči sledovala. Heroes. Jedna z hrdinek první a části druhé série byla Niki, která zjistila, že její druhé já, Jessica, která má neuvěřitelnou sílu, se dokáže dostat ven a zabíjet a dělat věci, kterých by Niki nebyla schopná. A Niky si z té doby, co je Jessica "venku" nic nepamatuje. Připadala jsem si jako Niky. Využívaná a naprosto bezmocná. Mně se samozřejmě nedělo to samé jako Niky, ale přišla jsem na to, že adrenalin ve mně probouzí jiného člověka, než kterým jsem chtěla vždycky být. Po tomto zjištění jsem si pokaždé, co jsem zabila pamatovala všechno. Každý svůj pohyb. Každou ránu, kterou jsem zasadila, ale také ty, které jsem dostala. Každý máme svého Hyda a svou Jessicu. Každý. Bez výjimky.

Natočila jsem hlavu tak, abych dokázala přečíst čas na svých hodinkách, které ležely na mém nočním stolku. Byl čas vstávat. Za chvíli začínalo ranní shromáždění. Vylezla jsem z postele a natáhla na sebe školní uniformu, která ležela úhledně srovnaná v mé skromně zařízené skříni. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a vyčistila si zuby. Pak jsem zmáčkla kliku dveří a vyšla na lidmi přeplněnou chodbu.

Jakmile jsem vstoupila do proudu, který se valil k hlavnímu vchodu a ven na nádvoří, veškerý rozhovor kolem mě ustal. Sklopila jsem pohled a doufala, že mi vlasy, které mi spadaly do obličeje zakryjí aspoň nějaké podlitiny a rány. Cítila jsem na sobě jejich pohledy. Všichni na mě zírali. Kdyby pohledy mohli doopravdy propalovat, myslím, že by ze mě byl dost slušný cedník, nebo spíš síto. Zatnula jsem pěsti, které jsem si vrazila do kapes u mikiny a snažila se myslet na něco jiného. Po nějaké chvíli, která se zdála být nekonečně dlouhá, jsme konečně vyšli na nádvoří a já se konečně mohla zhluboka nadechnout. Vymotala jsem se ze zástupu lidí, kteří mě obklopovali a vydala se na své místo ve třetí řadě, kde stávali třeťáci. Stálo mě to veškeré mé úsilí, abych se neošívala pokaždé, když se mi zdálo, že na mě zírá moc lidí. Byla jsem tak soustředěná na své sebeovládání, že jsem si nevšimla chlapce, který se objevil po mém levém boku. Zaregistrovala jsem ho až ve chvíli, kdy mi položil svou velkou teplou dlaň na rameno. Tak mě to překvapilo, že jsem ho za ni popadla a nechybělo moc a ležel by na zemi. Kdyby nezačal okamžitě protestovat tak, jak to umí jen on.