FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

PRVNÍ Z NICH

Dveře se za Paulem zavřely a já v rozlehlé místnosti osaměla. Už zase! Jak to, že jsem téměř všechny spory řešila právě tady? Na místě, které bylo obloženo zašedlými a oprýskanými kachličkami, které už byly tolikrát smáčené krví, že na některých místech zůstávaly nahnědlé skvrny. Poprvé jsem se tu poprala. Bylo to ten druhý den tady. První den po mém příjezdu, kdy se mě tak hezky ujal Jake, aby si ze mě poté mohl utahovat a dohánět mě k nepříčetnosti.

Když jsem si teď vzpomněla na Jakea, a na to, kdo se z něj nakonec vyklubal, postesklo se mi po něm. Nikdy bych nevěřila, že by se mi mohlo stýskat po někom, kdo mě zbil, dělal mi ze života v institutu peklo a snažil se mě zbavit, jak jen to šlo. Ale bylo to tak. Nakonec byl úplně někým jiným, než za koho jsem ho považovala. Byl to můj kamarád Jake z ulice, se kterým jsem si hrávala jako malinká holčička. Tehdy jsem skoro neuměla ani mluvit, a on si se mnou přeci hrál. Byli jsme kamarádi a oni ho potom odvezli. Nevěděla jsem, kam. Teď vím. A on už tu není.

Posadila jsem se na volnou stoličku u jedné ze sprchových kójí a opřela si lokty o stehna. Kde mu teď asi byl konec? Dostal hned po tomhle strašlivém místě, kterému jsem říkala domov, nějaké nabídky? Byl přeci jedním z nejlepších z celého ročníku. Musel jich mít fakt dost. A zvládl je všechny? Zvládl je, nebo už je mrtvý? Jak velká je pravděpodobnost, že už ho zabili? To, že to přežije tady, totiž neznamená, že přežije i tam venku, za zdmi našeho vězení. Tvrdili nám sice, že jsme v nejlepší instituci na světě, a že když ji přežijeme, nikdo nás jen tak nepřekvapí, ale jak velká to byla pravda? Mě v Koreji překvapili a hned několikrát. Nejdříve ta praštěná ženská u sebe ve sklepě, kde ze mě málem vymlátila duši, potom řezníkovi poskoci, co mě přepadli na ulici a hodili do dodávky, následoval můj velice riskantní plán v psychiatrické léčebně a korunku tmu dala ta polorozpadlá zchátralá dřevěná chatka uprostřed ničeho. Ovšem největším překvapením byl Igor a ty dvě figuríny v posteli mého posledního cíle. Je tedy jasně vidět, že mě dva roky v institutu nedokázaly připravit na překvapení. Jistě, popasovala jsem se s těmi čertíky, kteří na mě neustále vyskakovali ze svých imaginárních krabiček, ale už nezbývalo moc let na to, abych se naučila nenechat se překvapit. Pokaždé se přeci může něco zvrtnout.

Tak jsem tam teď seděla. Klepala patami do vydlaždičkované podlahy, a přemýšlela nad tím, co se stalo, co se možná stalo, a co se může stát. Z uvolněného kohoutku pomalu odkapávala voda a zvuky dopadání jednotlivých kapek do porcelánového umyvadla, se nesl celou místností. Zaměřila jsem se na ten pravidelný zvuk, který mě ale po několika minutách začal neuvěřitelně rozčilovat, a tak jsem se zvedla, přešla rázným krokem místnost – protože nač ztrácet čas chozením pomalu – a kohoutek dotáhla. Odkapávání ustalo a já se zadívala na hodiny pověšené na stěně nad dveřmi. Bylo už pozdě. Mnohem později, než bych si byla myslela. Ztratila jsem se ve svých myšlenkách vážně nadlouho. Už dávno bylo po večerce a to znamenalo zákaz vycházení. Takže jestli mě teď, až se budu vracet z koupelny do svého pokoje, někdo najde, bude z toho malér. Ušklíbla jsem se a vykročila ke dveřím. To by mohla být vcelku zábava. Plížit se po chodbách a naslouchat případným blížícím se krokům dozorců, byla přesně jedna z věcí, které mě nikdy neomrzí. I když první trest jsem si tedy doopravdy užila. Stát přivázaná a zavěšená za ruce celou noc, doopravdy nebyla jedna z nejlepších nocí mého prozatímního života. Ale to už bylo za mnou. Sice jsem si při té vzpomínce neodpustila podrbání se na zápěstích, která si to až moc dobře pamatovala, ale pohnula jsem se kupředu a od té doby mě už nikdy nechytili. Uvidíme, jak to dopadne dnes v noci.

Sáhla jsem po klice a opatrně otevřela těžké dveře. Vyklonila jsem se na chodbu, abych zkontrolovala situaci, a když jsem nikoho nezahlédla, ani neuslyšela žádné vzdálené či blízké kroky, vyrazila jsem tiše, ale vcelku svižně tichou budovou ke svému pokoji. Několik dlouhých vteřin, kdy jsem spěchala opuštěnými chodbami, které se mi zdály najednou tak ohromné, jsem nezaslechla ani ševelení křídel hmyzu za letu. Bylo to něco tak neočekávaného, až jsem musela bojovat s vlastním instinktem, který mi říkal, abych se zastavila a pokusila se tomu všemu přijít na kloub. V Koreji nikdy nebylo takové ticho. Takové to ticho, které vás až bolí o uší. Zařezává se vám do mozku a vy z toho začínáte šílet, když si nedáte pozor. Takové ticho panovalo jen v institutu za hodně klidné noci. Tato byla očividně jednou z nich.