FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

TISÍCE KOUSKŮ

Ležela jsem v posteli a dívala se z okna, venku se schylovalo k příjemnému slunečnému dni. Budu ho trávit s Igorem, jako ostatně v poslední době každý den. Bylo ještě brzy, venku se rozednívalo a ptáci, hnízdící ve velkém množství v okolních lesích obklopujících institut, jemně zpívali a štěbetali. S Igorem jsme spolu trávili hodně času, zčásti proto, že jsem se při tréninku nesměla pohybovat ve vzdálenosti do deseti metrů u žádného studenta, nedej bože u celé skupiny. Byla jsem sice ve škole pro vrahy, ale tohle řemeslo není zrovna populární nebo známé a kvalifikovaných osob je opravdu málo, a tak si Hopkins nemohl dovolit ztratit větší počet studentů, o to víc na pozemcích školy, kde měl za všechny mladistvé zodpovědnost, ať to zní jak chce směšně.
Dalším důvodem ke společnému trávení času byl také fakt, že jsem se s ním cítila dobře, v bezpečí a hlavně sama sebou. To jsem se s nikým jiným, s výjimkou mých tří mušketýrů, kteří jsem neměla nejmenší tušení, kdy se vrátí, nikdy necítila. A zdálo se, že i Igor je během našich společných chvil mnohem uvolněnější, jeho postoj není tak křečovitý a rysy v jeho obličeji jsou jemnější, takže doopravdy vypadá na svůj věk.

Převalila jsem se na pravý bok a posadila se na okraj postele. S hlubokým výdechem jsem se natáhla pro své oblečení, pečlivě složené na židli a začala se oblékat. Igor se začal míň hlídat a kontrolovat a sem tam mu z pod jeho drsné a chladné masky unikl úsměv, se kterým byste mu tipovali nanejvýš dvacet.

Asi o deset minut později jsem už byla na cestě ven na nádvoří, kde jsem si vyslechla deseti minutový proslov, který ani pořádně nevím, o čem byl. Jediné, čemu jsem věnovala pozornost byl Hopkins, který seděl s kamenným výrazem vedle té proklaté tabule, kde jsme všichni doufali, že své jméno najdeme na prvních příčkách. Seděl tam a jeho chladné oči přejížděly po našich obličejích. Poté jsme se všichni odebrali na  snídani. Igora jsem to ráno neviděla. 

Výuka plynula jako voda. Hodina chemie a anatomie uběhly rychle, následoval test z čínštiny, který mi zabral asi půlku vyučovací hodiny, takže jsem zbytek hodiny využila k vypracování domácích úkolů, abych se tím nemusela zabývat večer, protože jsem netušila, co si pro mě Igor na odpoledne přichystá a jestli budu večer ve stavu schopném se učit. 

Po rychlém a lehkém obědě jsem se zastavila na pokoji, přehodila si přes rameno tašku s věcmi a vydala se na odpolední tréninkovou fázi. Na nádvoří jsem se zastavila, zaklonila hlavu a nechala si dopad paprsky slunce na tvář. Slunce mi prohřívalo celé tělo a já si připadala, jako kdybych se koupala v paprscích. 

"Vím, že tu jste, pane." prohodila jsem k Igorovi stojícímu pár kroků ode mě. Sklonila jsem hlavu a otočila se k němu. "Věděla jsem o vás od vašeho příchodu." 

Igor pokýval hlavou a rozešel se směrem k překážkové dráze, která se rozprostírala těsně u plotu v pravém zadním rohu tréninkové plochy. Šli jsme mlčky, ani jeden z nás nebyl moc velký mluvka, na to jsem kolem sebe měla jiné specialisty, třeba Scott víc času mluvil, než mlčel. Paul se nechal slyšet, že vede dlouhé monology i ve spánku. Zahnala jsem myšlenky na své mušketýry  a pokračovala v tiché chůzi. Když jsem si po rozběhání a protažení vyslechla náplň dnešního tréninku, bylo mi jasné, že se mi bude odcházet těžko a ještě ráda uvítám ledovou sprchu, se kterou jsem jindy bojovala.

Zavřela jsem za sebou dveře do svého pokoje, odložila košík s hygienou pod umyvadlo a plácla sebou na postel. Bolel mě celý člověk a tak jsem se pár minut jen tak válela v posteli a zírala na bílý strop. Do večeře zbývalo ještě něco málo přes hodinu, tak jsem nemusela nikam spěchat. Když už jsem měla dost lenošení, sundala jsem si ručník z mokré hlavy a pověsila ho na háček uschnout. Pak jsem přešla k výklenku s oknem a posadila se tam na parapet.  Koukala jsem se z okna, do sluncem ozářeného dne, když se na okraji mého zorného pole mihl černý lesklý objekt. Auto. Koho jsme čekali? Co to auto vezlo? Nebo koho...?

  Řítila jsem se dlouhými chodbami, kličkovala mezi studenty a členy učitelského sboru mířícími na večeři a co chvíli zahýbala do další a další navazující chodby vedoucí k zadnímu vchodu do budovy. Vyběhla jsem na malé nádvoříčko, zrovna ve chvíli, kdy kluci vystupovali z auta. Nejdřív Alex pak Paul a pak... Člen ochranky zabouchl dveře auta a to se rozjelo ke garážím. Těkala jsem pohledem mezi Alexem, Paulem a odjíždějícím autem a útroby se mi začínaly svíjet do nepříjemného uzle. "Scott?..." Jeho jméno ze mě vyšlo jen jako šepot, ale slyšeli mě. Paul s Alexem zvedli hlavu a podívali se na mě. V jejich očích se zrcadlilo jediné, vše konzumující hluboká bolest. Ruka mi vyletěla k ústům a cítila jsem jak mi slzy stékají po tvářích a nechávají za sebou hořící cestičky.Plakala jsem, já jsem plakala! Nohy mi vypověděly službu a já se sesunula na kolena. Ne, ne, ne, ne , ne to ne. To nemůže být pravda. Scott nemůže... Před očima se mi vynořil Scottův nabručený obličej z našeho prvního setkání a pak jeho radostný obličej, který se pořád jen smál a všem nám zlepšoval náladu. Scott předhánějící se s Paulem, kdo sní víc masových kuliček. Scott popichující Alexe během jednoho z našich mnoha společných večerů. Scott usmívající se na mě přes narozeninový dort, který mi udělali. Scott objímající mě a šeptající mi do ucha, že bude v pořádku a brzy se vrátí... Cítila jsem, jak se mi zlomilo srdce a kus mi odpadl. Přitiskla jsem si ruce na hrudník ve snaze zachytit ten kousek. Cloumaly se mnou vzlyky, hlasité a bolestivé. Přišla jsem o nejlepšího přítele, parťáka a člena rodiny a tak strašně to bolelo. Rvalo mě to na kusy a zůstávala jen bolest. Neutuchající a spalující bolest. Zdálky jsem slyšela hlasy Paula a Alexe. Volali na mě, bránili se a křičeli, když je členové ochranky odváděli pryč. Chtěla jsem se na ně podívat a říct jim, jak moc jsem ráda, že se mi vrátili...ale nemohla jsem. Nemohla jsem myslet na nic a na nikoho, jak mi myslí proudily vzpomínky na naše společné chvíle, které jsme spolu se Scottem strávili a ty mě drásaly a spalovaly.

Silný pár rukou mě zvedl ze země do náruče a já mu přitiskla svůj uslzený obličej na prsa. Jeho srdce bilo pravidelně a já mu záviděla jeho celistvé srdce, když to moje bylo roztříštěné na tisíce kousků.