FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

ÚKOL SPLNĚN

Díky nechtěnému svědectví útoku na Patrika jsme znali jména. Věděli jsme, kdo studenta, jehož největší zbraní byl mozek, napadl a nemuseli jsme to zjišťovat po institutu. Kdybychom to ale přeci jen potřebovali zjistit, nebylo by to nic složitého. I když to měli vědět jen dozorci a vedení, ti, kteří ten čin spáchali, to o sobě hrdě prohlašovali kdekoli, kde je někdo poslouchal. A tak jsme si alespoň mohli být jistí, že tváře, které Paul, Alex a Scott viděli, patřily doopravdy sedmičce jmen, na kterou jsme měli spadeno. 

Jacob, Radim, Aleksej, Patric, Mychael, Jeremy a Jonathan. Tuhle skupinku z pátého ročníku, která šikanovala většinu školy, znal každý student. Jedno z těch sedmi jmen jsem já sama znala až příliš dobře. Jacob patřil ke skupině, kterou vedl Jake, než odešel ze školy. Jacob byl jedním z deseti kluků, kteří se pod Jakeovým vedením rozhodli dát mi lekci ve sprchách, když jsem byla zelenáčem v prvním ročníku. Jacob z té původní jedenáctičlenné skupiny zůstal na škole jediný, zbytek byli starší kluci, kteří ze školy vyšli společně s Jakem. Netrvalo dlouho a Jacob kolem sebe nashromáždil šest puberťáků, kteří byli stejně tupí a násilnický jako on.

Rozhlédla jsem se po svém pokoji a byla ráda za to, že nemám spolubydlící. Nejdřív mi to bylo dost líto, ale poslední dobou jsem byla za trochu soukromí a osobního prostoru ráda. Ve chvílích jako byla tato, kdy se mi v pokoji rozvalovali tři dospívající kluci, to bylo více než vítané. Mnohokrát jsem se snažila kluky přesvědčit k tomu, jestli bychom se nemohli někdy sejít v pokoji, který sdílel Scott s Paulem, ale nikdy to neprošlo. Jejich argumenty byly jasné. Můj pokoj byl téměř na konci dlouhé chodby, měla jsem v pokoji menší svinčík, a když jste ke mně vešli, nepraštil vás do nosu puch, který vás donutil uvažovat nad tím, zda jste nevstoupili do chléva nebo na skládku. Takže všechna naše jednání se konala u mě.

Zrovna nám odpadla výuka a stejně tak trénink, takže jsme měli pár hodin čas, než jsem se měla dostavit na trénink s Igorem. Netušili jsme, proč nám výuka a odpolední tréninky odpadly, jediné, co jsme věděli bylo, že Hopkins svolal mimořádnou schůzi celého učitelského sboru. Což se nám nadmíru hodilo. Seděli jsme v mém pokoji několik hodin a vymýšleli strategii, jak toho kluka a vlastně i všechny ostatní studenty pomstít a udělit Jacobovu gangu, jak jsme té partičce mlátiček říkali, lekci.

Celé mé tělo bylo bolavé a ztuhlé z té nepohodlné pozice, kterou jsem zaujala už před více než hodinou. Natáhla jsem před sebe nohy a prohla se v zádech. Ozvalo se, mně tak známé, zakřupání. Kluci na mě vrhli lehce znechucené pohledy. Podívala jsem se na hodinky, položené na stole, a zkonstatovala, že budu muset za chvíli vyrazit, abych nepřišla pozdě. Igor nesnášel pozdní příchody.

„Stejně jsme tu už skončili." Prohlásil Scott a pomalu se zvednul z mé postele. Během posledních pár desítek minut jsme náš plán dotáhli do zdárného konce. Na všech třech byla jasně znát únava a mně bylo jasné, že jakmile přijdou na pokoj, padnou do postele jako zabití. Takový komfort jsem si nemohla dovolit.

Jakmile se kluci odloudali z mého pokoje, otevřela jsem skříň a převlékla se do tréninkového oblečení. Vylezla jsem ze dveří a vydala se směrem ke staré hale na opačném konci pozemku. Došla jsem ke starým a velmi rezavým dveřím a ramenem se do nich opřela, ty se se skřípěním otevřely a na mě se vyvalila oblaka prachu. Nebyla jsem si jistá, zda jsem u téhle budovy někdy třeba jen stála. Ale Igorovy instrukce byly nad slunce jasné. Dnešní trénink se měl odehrát tady. Nahnula jsem se přes práh a zašmátrala levou rukou po stěně, ve snaze najít vypínač. Stála jsem tam takhle, napůl uvnitř napůl venku, pár okamžiků, když jsem za sebou ucítila velké tělo a přes mé rameno se natáhla silná dlouhá paže a rozsvítila. Zalapala jsem po dechu a málem se udusila množstvím prachu, které se mi nahrnulo do plic. Rozkašlala jsem se s pohledem stále upřeným na výjev přede mnou. Ocitla jsem se ve velmi staré, ale výborně vybavené gymnastické hale. Nevěřícně jsem se otočila na Igora, který se očividně bavil mým výrazem.