FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

JAK TO BYLO DOOPRAVDY

"Víš, šel jsem do knihovny. Byl jsem tam kvůli úkolu z fyziky," ušklíbl se. "Stejně jsem ho pak neudělal, ale to je jedno. Procházel jsem polici s učebnicemi, když jsem zaslechl Paula, jak se s někým tiše baví. Přišlo mi to divný, tak jsem se šel opatrně podívat, s kým tam je. Přikradl jsem se blíž a schoval se za regály.

Paul byl u stolu s Natálií a Lukem. Bavili se o tom, že Luke slyšel, jak se Light baví s nějakým strážcem o tom, že se připravují mise, a že se stále ještě nerozhodlo, kam kdo pojede."

Zalapala jsem po dechu. To by mohl být důvod, proč Scott na Paula zaútočil a nazval ho zrádcem. "Kvůli tomu jsi ho zbil?"

"Ne," Scott zavrtěl hlavou, "kvůli tomu ne, vždyť co s tím mohl dělat?"

"Tak proč?" Poposedla jsem si blíž k němu, abych jeho tichému hlasu lépe rozuměla.

"Protože to on vybíral, kam kdo pojede," zašeptal a když si všiml mého němého úžasu, pokrčil rameny. 

"Cože?!" vykoktala jsem ze sebe nevěřícně.

"Slyšíš dobře. Hopkins si ho zavolal a zeptal se, kam by koho poslal. Věděl asi, že i když se Paul baví hlavně s námi dvěma, tak ho berou ostatní do party, i když třeba nemají mnoho společného. Hopkins věděl, že Paul své spolužáky zná, a tak se ho ze zvědavosti zeptal, kam by je poslal. Tak to alespoň řekl těm dvěma."

"A co dál Paul řekl?" Byla jsem napjatá jako struna a čekala jsem, kdy prasknu. Tohle jsem tedy nečekala.

"Řekl, že by tě poslal do KLDR."

"Cože?!" nevěřila jsem vlastním uším. Jak by mi to Paul mohl udělat?!

"Zdůvodnil to tím, že bys alespoň poznala, že existují i větší surovci, než byl Igorův bratr."

"Dimitri." Hlesla jsem a najednou jsem před očima spatřila jeho ostře řezanou tvář s krutým úsměvem na rtech.

"A to není všechno, Fyn," řekl Scott a přitáhl si tak zpět mou pozornost. "On tam totiž chtěl poslat i mě. Prý abys tam nebyla úplně sama. Nevydržel jsem to a tak jsem ho pak na tréninku zmlátil."

"Když nás tam chtěl poslat oba, třeba věřil, že bychom spolu spolupracovali," navrhla jsem možné řešení, které by na Paula stoprocentně pasovalo. Měl nás oba rád a rozhodně by si přál, abychom si navzájem kryli záda. Scott ale zavrtěl hlavou.

"To vážně nevím, Fyn. Asi jo, ale nedopadlo by to tak."

"Jak to můžeš vědět?"

"Protože v misích jde každý sám na sebe. Žádné spojenectví neexistuje. Slyšel jsem o tom," odmlčel se a poposedl si tak, aby seděl více vzpřímeně. "Jednou už tam takhle dvojici studentů vyslali. Kluka a holku. Vysadili je na odlišných místech, a když otevřeli svou obálku s cíli, našli tam toho druhého." Celé tělo mi ztuhlo, jakoby mě hodili do ledu. 

Našli tam jeden druhého. 

"Snažili se co nejvíce oddálit ten moment, kdy stanou naproti sobě, jako nepřátelé. Snažili se najít způsob, jak tomu zamezit, ale nepovedlo se. Bylo jim řečeno, že buď jeden zemře a druhý zůstane naživu, nebo budou zabiti oba."

"Co se nakonec stalo?" Chtěla jsem to vědět.

"Ta dívka se obětovala. Podle toho, co jsem zaslechl, se rozešla k tomu klukovi a neustále opakovala, aby zmáčkl spoušť. Když už byla téměř u něj a on stále nestřílel, zařvala na něj a hodila po něm nůž. Ten se mu zabodl do levého stehna a on s úlekem vystřelil. Trefil ji přímo do hrudi. Zemřela mu v náručí a až do konce opakovala, že je to v pořádku, že to tak mělo být. Opakovala mu, že mu to nemá za zlé, že mu děkuje, že to pro ni udělal."

"To je příšerné, proč to udělala! Proč nebojovala!" vyjekla jsem pobouřeně. Nechápala jsem, proč se nepokusila bojovat o vlastní život. Scott mě chytil za ruku a stáhl zpět na postel, ze které jsem před chvílí vyskočila na nohy.

"Když odvezli její tělo zpět sem, požádal tehdejší ředitel - Hopkins tu ještě nevelel - o pitvu. Taky mu to připadalo divné. Proč se ta studentka obětovala, když byla jednou z těch nadějných? 

Při pitvě se přišlo na to, že byla nemocná. Už si nepamatuju, co to bylo, ale jakoby ji to sžíralo zevnitř. Pomalu umírala a věděla to. Chytila to při misi. Asi to byl nějaký parazit, nebo nevím, ale věděla, že zemře tak, jako tak. Zřejmě to bylo příšerně bolestivé, když se nechala zastřelit od kamaráda. Ulevilo se jí. On se z toho ale zbláznil. A tak jsem napadl Paula, protože jsem věděl, že..."

"Že tě nikam nepustí a tak se nestane, že bychom mezi cíli měli jeden druhého." Dokončila jsem za něj a zadívala se na své ruce, které mi ležely v klíně. 

"Přesně tak. Paul o tom, že už se to jednou stalo nevěděl, nemohl. Kdyby to věděl, neposlal by nás společně do toho pekla na Zemi. Neměl jsem ale jinou možnost. Byl jsem naštvaný, že nám to neřekl, a že nám chtěl něco takového udělat. Až když mě zavřeli a já vychladl, jsem si uvědomil, že neměl o té historii ani nejmenší tušení."

"Asi ne," řekla jsem a postavila se na nohy. "Hele, Scotte, moc ti děkuju, žes mi to řekl. Vážně si toho cením, a ráda bych tu s tebou zůstala a povídala si o něčem veselejším, ale musím na trénink. Nebyla jsem tady moc dlouho a nerada bych přišla pozdě, už jen kvůli tomu, že na mě pořád všichni zírají a v davu mám šanci se alespoň trochu schovat. Alespoň v to doufám."

"Jasně, běž," odpověděl Scott a usmál se na mě, jak jsem couvala směrem ke dveřím. "Zítra už mě snad konečně pustí, takže se uvidíme na snídani, nebo potom odpoledne na obědě. Na trénink mě ještě asi nepustí, kvůli všem těm pohmožděninám bych tam byl naprosto k ničemu."

Vyvalila jsem na něj oči. "Kvůli pohmožděninám?" Pak mi to došlo. "Já se tě ani nezeptala, co ti vlastně provedli!" vyjekla jsem a vrátila se k jeho posteli. On mě však se smíchem začal odhánět pryč.

"O tom ale někdy jindy, Fyn. Další nepříjemný rozhovor bych už dneska nezvládl. Ale neboj, jednou vám to řeknu. Tobě a Paulovi. Třeba rovnou zítra, když mě bude chtít vidět a neodstřihne mě od sebe."

"To neudělá," řekla jsem a podrbala jsem ho na hlavě, "chybíš mu, vím to." Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Byl stejně pokřivený, jako vždy a zahřál mě u srdce. Otočila jsem se na patě a vyběhla z místnosti. Vážně jsem šla pozdě na trénink. Igor bude zuřit. 

Jak jsem běžela chodbami a snažila se co nejdříve a co možná nejvíc nenápadně dostat z budovy ven, neustále jsem si v hlavě promítala vše, co mi Scott právě řekl. 

Paul nás chtěl oba poslat do KLDR. Nevěděl ale, že bychom se zřejmě museli navzájem zabít. Hopkins byl rozhodně dost potrhlý na to, aby nám na seznam cílů dal toho druhého, o tom nebylo pohyb. A tak, aby tomu Scott zabránil, tak svého kamaráda v záchvatu zuřivosti málem zabil. Bylo to ale doopravdy tak? Vážně Paul nevěděl, co se může stát, když nás vyšle oba dva na stejné místo? To jsem chtěla zjistit. Musela jsem. Jinak bych už Paulovi nikdy nedokázala věřit. 

Rozhodla jsem se, když jsem tak vybíhala z hlavní budovy a zamířila si to k malé tělocvičně, kde na mě už pravděpodobně čekal mírně naštvaný Rus, že si na Paula počkám večer v koupelně, kam chodí jako poslední, a zmáčknu ho. 

Myšlenky se mi honily všude kolem, a tak, když jsem vbíhala do budovy tělocvičny, jsem si ani nevšimla zaťaté pěsti, která se ke mně blížila z pravé strany. Stačila jediná rána do spánku, a byla jsem na zemi. 

"Tak jsi konečně tady," uslyšela jsem odněkud z velké dálky Igorův hlas. "Už jsem se bál, že jsi na náš trénink zapomněla.

Jak bych mohla! Blesklo mi hlavou, když jsem se oklepala a pomalu se začala sbírat na nohy.