FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

ČAS NA PŘEMÝŠLENÍ

Když Hopkins odešel a nechal mě stát, jako opařenou, uprostřed malé cely, kde jsem nevěděla, jak dlouho budu trčet, dozorce Amir se po pár minutách taky odporoučel. Zůstala jsem tam tedy sama. Dobelhala jsem se až k mřížím a opřela si do mezery mezi nimi čelo. Kov mě chladil na spáncích, ale celou hlavu bych tudy neprotáhla. Škoda.

Udivovalo mě, jak dobře ve mně Hopkins uměl číst. Věděla jsem, že je to extrémně schopný prevít, který spíše než na sílu, bude spoléhat na svůj důvtip, ale že ve mně bude až tak dobře číst, to se mi vážně nelíbilo. Zvlášť, když já jsem to v něm ještě nedokázala. Zamyslela jsem se nad tím, kolikrát jsem vlastně měla příležitost, pořádně si ho prohlédnout a pokusit se mu dostat do hlavy. A zjistila jsem, že těch příležitostí bylo doopravdy málo. Kdo ví proč, mě to štvalo. Taky jsem v něm chtěla umět číst! Takhle nade mnou získal strašnou výhodu. A tu jsem mu tedy vážně nehodlala dopřát. Ale musela jsem na to jinak. S ním samotným jsem se doopravdy nechtěla setkávat častěji.

Vrátila jsem se na postel, kde jsem se pokusila co nejpohodlněji usadit, což bylo s okovy sice složité, ale nakonec se mi to nějak podařilo. A potom, jsem se rozhodla nad tím zapřemýšlet. Měla jsem spoustu času na přemýšlení.

*****

Nevěděla jsem, kolik času mohlo uběhnout a ani kolik bylo hodin, ale najednou se dveře před celou otevřely a dovnitř vešla slečna Beckettová s lékárničkou přehozenou přes rameno a s tácem s jídlem v rukou. Když vešla a uviděla mě, jak sedím na posteli a usilovně přemýšlím, usmála se na mě a potom se zamračila na dozorce, který vystřídal Amira a kterého jsem taky nikdy předtím neviděla .

„A jak ji mám asi ošetřit, když je zavřená v cele? Mohl byste mi otevřít?"

„Nemohl, slečno." Odpověděl muž. „Máme to zakázané."

„A jíst bude jako jak? Proč má proboha ta pouta!"

„Nařízení."

„Doporučení," opravila jsem muže, zvedla se z postele a přešla k mřížím. „Prý pro jejich bezpečí. Jako bych měla v plánu odsud někam utéct." Zvedla jsem oči v sloup.

„Tady ti nesu večeři. Je půl sedmé, kdybys nevěděla, co je za čas."

„Děkuju, slečno Beckettová. Jste hodná, že jste mi donesla jídlo. Ale na co máte tu lékárničku?"

„Abych se podívala na tvůj krk. Někdo říkal, že jsi křičela tolik, až jsi plivala krev, tak mě napadlo, že tě zajdu zkontrolovat." Ruce mi vyletěly ke krku a já se ho opatrně dotkla. Pamatovala jsem si, že jsem se v noci probudila a strašlivě mě v něm bolelo. I teď jsem při polykání cítila nepříjemnou bolest, ale když jsem se na ni nezaměřila, nevěděla jsem o ní.

„Já myslím, že to nic nebude. Už je to v pořádku. Ani jsem si na to nevzpomněla, dokud jste to nepřipomněla." Pousmála jsem se na ni a ona se mi pátravě zadívala do tváře.

„Proč jsi to udělala Fyn?" Její otázka mě zarazila. Nečekala jsem, že se mě na něco takového kdy zeptá. Nikdy ji nezajímalo, proč jsem co udělala, prostě to vždy přijala a nerýpala se v tom.

„Je na tom zle?" zeptala jsem se, protože jinak jsem si nedokázala vysvětlit, proč se mě na to slečna Beckettová ptá.

„Bylo jí už líp, ale zvládne to. Mě teď ale zajímáš ty, Fyn." Dívala se na mě, jakoby se snažila číst mi myšlenky. To už bylo podruhé ten den, kdy jsem měla takový pocit. Nejdřív Hopkins a teď slečna Beckettová. Co se to s tím světem dělo, že ve mně všichni měli potřebu číst, jako v otevřené knize? Byla jsem snad nějaký nový bestseller, nebo co?

V hlavě mi chrastila kolečka, jak jsem tak zvažovala svou situaci a co slečně řeknu. Nakonec jsem se rozhodla pro pravdu. I když jsem věděla, že to nezůstane jen u ní. Tady měly i stěny uši.

„Pamatuju se, že se mi to stávalo, už když jsem byla malá holka. Rodiče si se mnou nevěděli rady." Když slečna zjistila, že jí budu vyprávět, přitáhla si z rohu místnosti židličku a posadila se na ni. Já si přitáhla jedinou stoličku v cele blíž k mřížím a nechala jsem si skrz ně prostrčit večeři, která už sice vychladla, ale stále to bylo jídlo. Položila jsem si tác na kolena a pokračovala.

„Nevím, kdy to začalo, ani jak, ale měla jsem stavy, kdy to bylo, jako by se mi zatmělo v hlavě. Prostě jsem se nedokázala ovládat a končilo to akorát tak telefonátem domů." Vzala jsem do ruky kuřecí stehno a ukousla z něj pořádný kus.

„Co jsi dělala, když ses nedokázala ovládat?"

„Spoustu věcí," pronesla jsem mezi sousty, „o některých z nich rodiče ani nevěděli."

„Například?"

„No, když jsem byla hodně malá, tak jsem si většinou potřeboval dokázat, že na něco mám. Zprvu stačilo něco ukrást nebo rozbít a nenechat se při tom chytit. Rodiče se o tom nikdy nedozvěděli, protože mě zaprvé nikdo nechytil, ani neviděl, a zadruhé jsem ty věci pak vždycky vrátila. Nenechávala jsem si je. Nepotřebovala jsem nic z toho."

„A když jsi byla větší?"

„Tak to dokazování si, že jsem dobrá a jiná, než ostatní, začalo nabírat trochu jiný směr. Už mě nebavilo plížit se do místností a brát tam náhodné věci a zase je vracet."

„Potřebovala jsi fyzickou akci."

„Přesně tak. Začala jsem vyvolávat hádky a rvačky. Vždycky jsem si vybrala někoho staršího, nebo alespoň většího, než jsem byla sama, abych si vážně něco dokázala. Sem tam jsem protivníkovi dala pár dobrých ran, na malou netrénovanou holku, ale většinou jsem prohrála, aniž bych se jich zvládla dotknout. Rodiče si pro mě jezdili na školní ošetřovnu. Většinou to nic nebylo. Vydržela jsem víc, než si ostatní dokázali představit." Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou a vložila si do úst další kus zeleninového pirohu.

„Nebyla jsi potrestána za to, že jsi ty šarvátky vyvolávala?"

„Ne," uchechtla jsem se, „nikdy. Nikoho nikdy nenapadlo, že by si taková malá holka dovolila na někoho mnohem většího, než byla ona sama. Vždycky jsem se prala tam, kde nebylo moc lidí. Většinou jsem tam byla s protivníkem sama, nebo tam byla jeho partička. Nikdo jim ale nikdy nevěřil, když řekli, že jsem to vyprovokovala já.

Když mi bylo devět, dostala jsem takovou nakládačku, že jsem se zařekla, že už si nikdy nic dokazovat nebudu a budu držet své sebeovládání na uzdě. Tehdy mi jedna starší holka zlomila nos a vykloubila zápěstí. Byla to pro mě taková potupa, že jsem si řekla, že už k tomu nikdy nedojde. A vážně jsem se začala hlídat."

„Jak dlouho ti to vydrželo?" Slečna Beckettová mluvila tiše a jemně. Zvedla jsem k ní oči a to, co v nich viděla, ji zarazilo. Moje oči byly plné smutku a lítosti.

„Dokud jsem nepřišla sem."