FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

PŘEKVAPENÍ

Den výročí založení institutu. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle místo a lidé mohou být tak sentimentální a něco takového opravdu slavit. Když jsem se účastnila oslav během svého prvního roku tady, tak jsem se nad tím nijak nepozastavovala. Pro mě to byl den, kdy neprobíhala výuka, jídelna byla vyzdobená rudými svícny na každém stole a všude panovala uvolněná a klidná atmosféra. Pro studenty tento den neznamenal jen oddech od každodenní výuky, ale také od tréninků a cvičných zápasů. To platilo pro všechny, až na mě. První rok tady jsem se téměř nezastavila. Zaostávala jsem za svými vrstevníky o jeden rok a to bylo nepřípustné. A tak, zatímco ostatní teprve vstávali a s rozvernou náladou se přesouvali do jídelny, já ležela v tělocvičně na parketách a popadala dech. Nebyla jsem ale jediná, komu se nedostalo odpočinku. Igor absolvoval všechno se mnou a nezdálo se, že by mu to vadilo. Spíš naopak.

Jak se čas mého pobytu v institutu prodlužoval, připadalo mi čím dál podivnější, s jakým zápalem a určitou dávkou sentimentu všichni dospělí, s výjimkou Igora, kteří se zde dlouhodobě zdržovali, k tomuto dni přistupovali. Tušila jsem, že založení tohoto zařízení je pro ně velice významné, ale sledovat lidi, kteří se z vás za každou cenu snaží dostat veškeré emoce a vtlouct vám do hlavy, mnohokrát i za použití násilí, že na ničem jiném, než na splnění vašeho úkolu nezáleží, jak se upravují, líčí, oblékají do svých nejlepších šatů, které ani zdaleka nepřipomínají každodenní uniformu, a švitoří mezi sebou je prostě....zvláštní.

Ležela jsem v posteli a dívala se, jak ranní obloha přechází z oranžové do modré. Dnes bude venku krásné počasí. Otočila jsem hlavu na druhou stranu a zadívala se na hodinky ležící na mém nočním stolku. 5:23. Zvedla jsem se do sedu a přehodila nohy přes okraj postele. Chvíli jsem jen tak seděla. Hlavu sklopenou na prsa a vlasy splývající ve vlnách kolem obličeje. Seděla jsem se zavřenýma očima a zhluboka dýchala. Pomáhalo mi to uvědomit si, kdo jsem. Kdo jsem a kým chci zůstat. Byl to takový můj ranní rituál, který jsem si osvojila po svém návratu z mise v KLDR. Poté jsem se zvedla a přešla ke stolu, kde jsem měla poskládanou hromádku oblečení. Oblékla jsem se, vyčistila si zuby a vyšla z pokoje. Neslyšně jsem zamířila dlouho chodbou pryč.

Přešla jsem výcviková hřiště a užívala si chladivý dotek ranního vánku na své kůži. Vdechovala jsem ten čistý vzduch plný vůně dřeva z lesů, které nás obklopovaly. Došla jsem k nízké budově s oprýskanou omítkou a zmáčkla kliku. Dveře se se zaskřípáním otevřely a já vešlala dovnitř. Nahmatala jsem na stěně vypínač a rozsvítila. Žárovky nad mojí hlavou zapraskaly a začaly se jedna po druhé, řada po řadě rozsvěcet. Přešla jsem do nejvzdálenějšího rohu tělocvičny, shodila batoh ze zad a posadila se. Vlasy jsem si stáhla do vysokého culíku, vytáhla obinadlo z batohu a dala se do obvazování rukou. Když jsem byla hotová a spokojená s výsledkem, popadla jsem ze země švihadlo a vykročila k boxovacím pytlům.

Za chvíli jsem už byla zborcená potem a vyčerpáním mi sténaly všechny svaly v těle. Bušila jsem do pytle a nevnímala, co se děje kolem mě. Hlavou se mi honily vzpomínky na mou adoptivní rodinu a mé dětství a přemýšlela jsem nad tím, jak by můj život vypadal, kdybych ho mohla strávit se svými pravými rodiči. S lidmi, které mi tenhle systém a tahle komunita vzali.

"Nechtěl bych být na jeho místě." ozvalo se těsně za mými zády tak nečekaně, až jsem leknutím cukla. Ještě jednou jsem udeřila do stařičkého pytle a otevřela tak nedávno spravenou trhlinku, ze které se začal sypat písek. Zastavila jsem kývající se a sypající pytel a opřela se o něj čelem. Krev mi tepala na spáncích a pot mě pálil v očích. Mlčela jsem a jen silně oddechovala. 

"Co tady děláš? Proč nejsi s ostatními na sváteční snídani?" jeho společnost jsem měla ráda, ale proč zrovna dnes musel mít tolik otázek. Otočila jsem se ke svému mentorovi čelem a oplatila mu upřený pohled.

"Řekla bych, že to samé co vy, pane." Netušila jsem, co přesně měl Igor v plánu, ale rozhodně nebyl na cestě do jídelny plné vyšňořených kolegů, kde by v černém tílku, volných kraťasech a teniskách byl jako pěst na oko. Pokývla jsem na něj a rozešla se ke svým věcem v rohu tělocvičny. Plácla jsem sebou na zem a začala si odmotávat obinadlo z rukou. Nedošlo mi, s jakou silou jsem musela udeřit pytel při každé ráně, ale pohled na nateklé, popraskané a promodralé články prstů mi dal jasně najevo, že to nebylo žádné pianko.

Igor stál ještě chvíli na svém místě, poté se však rozešel mým směrem a po pár dlouhých krocích se posadil kousek ode mě. "Nemáš ráda oslavy?" zeptal se mě a já cítila, jak mi jeho pohled vypaluje díru do temena hlavy. Nevzhlédla jsem však a snažila se naplno věnovat svým, teď už poněkud rychle, otékajícím prstům, a tak jsem v odpověď jen zavrtěla hlavou. "Moc mě to nebere. Oslavy mi nevadí, to mě nechápejte špatně, pane, ale mám radši malé neformální oslavy, kolem kterých se moc nenadělá a sejde se jen pár mých nejbližších lidí." Já vím, že je to trochu zvláštní na holku v mém věku, ale nikdo nikdy netvrdil, že jsem normální.

"Hmm." zahučel Igor, jako kdyby mu to přišlo buď strašně zajímavé nebo strašně divné. To už jsem k němu vzhlédla. Seděl pár metrů ode mě, paže natažené za sebou a opíral se o ně. Ve svých téměř pětadvaceti letech byl jedním z nejlepších lidí ve svém oboru a mnoho lidí, co ho neznalo, by se podle výčtu jeho úspěchů mohlo domnívat, že je to muž kolem čtyřicítky. 

"Já na tyhle věci taky moc nejsem, doma v Rusku jsme to taky moc nepraktikovali. Ani na Vánoce se u nás doma nekonaly žádné velké oslavy a místo dárků jsme většinou dostali ledovou koupel v zamrzlém jezeře, kde strýc vysekal díru. Utužilo nás to, to jo, ale žádný požitek to tedy nebyl." Igor se nad tou vzpomínkou usmál a zavrtěl hlavou.

"Stejně bych si Vás nedokázala představit stejně vyšňořeného, jako pana Marpela." Marpel pracoval jako údržbář tady v institutu a dnes jsem ho, při cestě do tělocvičny, zahlédla poprvé v něčem jiném než v šedé košili a modrých montérkách. Pan Marpel měl na sobě hnědé tvídové sako s odpovídajícími kalhotami, světle modrou košili a růžového motýlka, kterého měl, podle mého velice neodborného úsudku, moc utaženého ke krku, protože měl obličej a krk celý rudý a nateklý, jako kdyby se škrtil. To Igora pobavilo, zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál. Vypadal mnohem mladší, když se smál a oči mu vesele jiskřily. Byla jsem ráda, že jsem mu zvedla náladu. O své rodině a o domově nikdy moc nemluvil a nebylo to nejspíš na jeho seznamu 'Top 10 nejlepších témat k zapředení rozhovoru'. Igor se smál několik minut a když se začal uklidňovat, všimla jsem si, že mu od smíchu skápla slza. Fyn vs Igor, 1:0.

"Opravdu ne? A to jsem mu ten šmrncovní komplet na dnešek půjčil, protože mě o to strašně moc prosil, že chce udělat dojem na jednu nejmenovanou kolegyni. Původně jsem si chtěl vzít sám, ale Já a Arnold jsme dobří přátelé, tak jsem si řekl, že se pro něj, pro jednou, svého oblíbeného outfitu vzdám." Snažil se mluvit s vážnou tváří, ale upřímně řečeno mu to vůbec nešlo. V očích mu poskakovaly rošťácké plamínky. Ale co, já jsem pro každou srandu. "No tak to mě mrzí, že jste mu to nakonec půjčil, jen byste měl příště svému drahému příteli říct, že měl málo utaženého motýlka." To už můj společník nevydržel a opět se rozesmál na celé kolo. Vím, že se to nemá, nehodí se to a je to zakázané, ale právě v tuto chvíli mi připadal strašně krásný.

Když jsme se konečně dosyta pobavili na účet dnešního velkého dne, sbalila jsem si své věci a bok po boku jsme se vydali k hlavní budově. "Měla by sis ty ruce nechat prohlédnout." nadhodil Igor, když už jsme byli téměř u hlavní budovy. V prstech mi škubalo a malé tržné ranky na kloubech mě ve vánku štípaly, ale jinak to nebylo nic, co by potřebovalo nějaké důkladnější ošetření. "Ne, to je v pohodě. Teď na ošetřovně stejně nikdo nebude a není to nic vážného, jen drobnosti. Na pokoji to pořádně vyčistím a dám si na to led. Zítra budou jako nové." odpověděla jsem a přesvědčivě se na svého mentora usmála. 

Igor se mnou šel až ke dveřím do mého pokoje a rozebírali jsme tréninky a cvičení, která mě budou v příštích několika dnech čekat, takže mi vůbec nepřišlo divné, proč se mnou jde celou cestu. Otevírala jsem dveře a líčila mu své myšlenky ohledně možnosti využití Tai-chi v našich trénincích, když jsem málem dostala infarkt. Vyskočili přede mě Scott, Alex a Paul, všichni s ručně vyráběnými papírovými čepičkami na hlavách a s dortem, ve kterém byla zapíchnutá velká svíčka. "PŘEKVAPENÍ!" Vykřikli všichni naráz a usmívali se jak sluníčka. Scott s dortem v rukou ke mně přistoupil, natáhl ke mně dort se svíčkou a zašeptal: "Všechno nejlepší, něco si přej."