FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

DŽBÁN PŘETEKL

Přesto, že jsem byla zase o rok starší a o rok blíže dospělosti, nepociťovala jsem na sobě žádnou výraznou změnu. Tedy až na lehkost s jakou mě Natálie dokázala vytočit.

Člověk by si pomyslel, že jí to konečně přestane bavit, šťourat do lidí, do kterých jí nic není. Tohle ale nebyl ten případ. Bohužel.

"Fyn, co to máš na hlavě? Vypadá to jako sláma slepená sobím lejnem. Zabilo by tě někdy se učesat?"

"Fyn, ty seš strašná mužatka, pozor aby ti nezačaly růst vousy!"

A tak dál a tak dál. Dřív by mě její popichování a urážky týkající se mého vzhledu zanechaly ledově klidnou, ale teď mě rozpalovaly doběla! Kluci mě museli pokaždé držet, abych na ni nevlítla a nezakroutila jí krkem. Potvoře. Klukům se podařilo držet mě v bezpečné vzdálenosti od té jepice po úctyhodných pět týdnů. Pět týdnů ji chránili před pobytem na jednom z lůžek na ošetřovně a mě před trestem odstupňovaným podle závažnosti mých činů.
Pět týdnů...

Probudila jsem se do chladného podzimního rána, provoněného spadaným listím. Natáhla jsem na sebe svou každodenní uniformu, vlasy si stáhla dozadu, aby mi nevadily v tváři, a odebrala se na shromáždění, které toho rána nebylo nijak zvlášť záživné a ani informativní. Jediná důležitá informace, která mi utkvěla v paměti, byla ta, že se naše čtyřčlenná skupinka držela v horní části bodovací tabule. Po skončení jsme se všichni odebrali do jídelny. Nandala jsem si vrchovatý talíř jídla a s Paulem, který mi vyprávěl o svém neuvěřitelně akčním snu jako vystřiženém z nějakého amerického filmu, jsme si šli sednout k našemu stolu. Scott s Alexem dorazili chvíli po nás. Konzumovali jsme snídani a mluvili o všem možném. Když přišel čas, odebrali jsme se do učeben příslušícím předmětům na našem rozvrhu. Ten den jsem s kluky neměla ani jeden předmět, zato s Natálií hned několik.

Než jsem vstoupila do učebny, kde se vyučovala Ruština, zapřísáhla jsem se, že Natáliinu přítomnost úplně vypustím a budu ji ignorovat. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se směrem ke svému obvyklému místu, to ale bylo nečekaně obsazené a kým jiným, než Natálií. Pohazovala si svými lesklými dlouhými vlasy a smála se něčemu, co jí řekla její blonďatá opička Suzan. Zavřela jsem oči a snažila se myslet na svůj slib. A tak jsem se otočila na patě a zamířila na druhou stranu místnosti, co nejdál od té okupantky zabraných míst. 1:0 pro mé sebeovládání.

Celou dvouhodinovku ruštiny jsem přežila celkem v pořádku, až na to, že jsem ze svého neobvyklého místa vzadu na druhé straně třídy neměla výhled z okna a paní Rusakovovou jsem příliš neslyšela, ale s jazyky jsem obecně neměla velký problém, takže se to dalo celkem unést a pokud bych se přeci jen dostala do nesnází, mohla jsem poprosit Igora. Po ruštině následovala Anatomie, kde jsem celou dobu přemýšlela nad možnými způsoby, jak co nejbolestněji a zároveň nejrychleji přimět Natálii, aby zmlkla a nerušila výklad, který jsem se snažila poslouchat, ale vzhledem k tomu, že seděla přímo za mnou to bylo velice težké! Snažila jsem se ji neposlouchat a vytěsnit její pisklavý a nadmíru protivný hlas z mé hlavy, ale pokaždé, když jsem zaslechla své jméno, nemohla jsem si pomoc. Za anatomii a následnou Toxikologii jsem zaslechla tolik narážek a urážek mířených na mou maličkost, že mi z toho šla téměř hlava kolem. To, že mě Natálie uráží, se dalo snést, alespoň částečně, ale to, že kvůli ní pořádně neslyším výklad látky a nemůžu se na něj soustředit, to mi drásalo nervy. Někdo by si mohl myslet, že přeháním, ale na tom, co se naučím, bude jednou záviset můj život. Jestli je to Natálii jedno, tak pro mě za mě, až jí někdo oddělá, prokáže mi tím jedině laskavost, ale já bych se ráda dožila aspoň padesátky, ne-li víc. Po skončení přednášky následoval společný trénink s výkladem. Díky bohu, nebo tak jsem to ze začátku cítila.

Dnešní lekce měla být věnovaná boji z blízka a to konkrétně s noži. Pan Light byl stejně nabručený jako obvykle a na mě div neprskal oheň. Bohužel to s ním ještě budu muset vydržet do konce třetího ročníku, než nám přiřadí někoho jiného. Doufám.

Praktické části hodiny předcházel krátký teoretický úvod, během kterého nás nechal stát v tom chladu, který toho dne panoval, v kalhotách a tričkách s krátkým rukávem a během něhož jsem, vzhledem ke své subtilní postavě, promrzla až na kost. Pak nás rozdělil do dvojic a já, díky bohu, byla přiřazena k Jinovi, asi o hlavu vyššímu japonskému chlapci, který mohl vážit tak o dvacet kilo víc a kterému chlad zřejmě vůbec nevadil. S Jinem to bylo fajn, byl sice velký a silný, takže když do mě strčil a já se nepřipravila dost dobře, odlétla jsem o hodnou vzdálenost, zato byl ale pomalý a tak se mi podařilo uštědřit mu pár slušných ran neostrým nožem, se kterými jsme cvičili. Takové momenty jsou dobrý učitel do budoucnosti, kdy se jen málokdy stane, že vám cestu zkříží podobný střízlík, jako jste vy sami. Light nám vždy po několika minutách střídal partnery a já se jen modlila, aby hodina skončila, než se dostanu k Natálii. To se ale bohužel nestalo.

Vystřídala jsem asi šest partnerů a zahřála jsem se tak, že mi po skráních a po zádech stékaly čůrky potu a vsakovaly se mi do trička. V ten moment Light zapískal na svoji píšťalku na znamení střídání a začal vyjmenovávat nové dvojice. "Hugh a Levi, Fyn a Natálie, Mariana a...". Zůstala jsem jako opařená. To nemůže být pravda, to se mi snad jen zdá, tak takhle nějak by muselo vypadat moje osobní peklo. Všichni ostatní se už rozešli do nových dvojic a mně nezbylo nic jiného, než následovat jejich příkladu. Mohla bych se s Lightem hádat, ale bylo by to k ničemu a jen bych si odpykala trest za neposlušnost a drzost. Přešla jsem tedy k Natálii, která stála úplně uprostřed chumlu spolužáků a sladce se uculovala. 

"Ale ale, no tak Fyn, proč se tváříš tak kysele? Neboj, já na tebe budu jemná, obě víme, že jsem s noži lepší než ty, ale jeden výprask snad přežiješ ne? Ty syslí ksichte." Ještě než domluvila, vrhla se na mě. Ten nečekaně rychlý výpad mě zastihl nepřipravenou a ani jsem se nenadála a ležela jsem v blátě se čtyřmi utrženými ranami. 

"Tak vstávej ty nulo. Nemám na tebe celý den, co by na to řekli kluci?" 

Momentálně mi bylo jedno, co by kluci řekli na to, že se válím v bahně, jediné o co jsem se snažila bylo nepustit uzdu svého sebeovládání. Zvedla jsem se ze země a Natálie znovu zaútočila, během tohoto druhého minisouboje jsem Natálii zasadila asi tři rány, ona mi jich však uštědřila osm a k tomu úder pěstí na konec. Hlava mi třeštila a z trhlinek na nose a v obočí mi stékaly pramínky krve. Krev se ve mě vařila a její posměvačný škleb a komentáře mi v udržení sebeovládání vůbec nepomáhaly. 

"Tak dělej Fyn, jak můžeš být takový střevo! Všichni o tobě mluví jako o talentu, ale ty jsi úplná nicka! Jediné co umíš je chodit za tou svojí skupinkou kluků a pelešit se s Igorem! Nic jiného v tom není, jsi coura a on jen nafoukaný ruský prase!" 

Tohle byla poslední kapka. Džbán přetekl. To, že mě uráží a naváží se do mě, to je OK, ale aby si brala do huby Igora, tak to ne. Nejen, že lže o mně, ale aby si vymýšlela nesmyslné lži o něm?! Tak to tedy ne! V tu chvíli jsem pustila otěže držící mou náturu a vztek a bylo mi jedno, jaké to bude mít důsledky. Vrhla jsem se na stále blábolící Natálii, která přestala dávat pozor a uštědřila jí ránu nožem do žeber, Natálie zavrávorala a snažila se získat zpět kontrolu nad situací, já ale viděla rudě a zasazovala jí rány hlava nehlava. Kopancem do prsou jsem jí poslala k zemi, koleny jsem jí držela přišpendlenou pod sebou, odhodila jsem nožíky a mlátila ji pěstmi. V tom mě ale někdo chytil zezadu za ruce a zkroutil mi je za zády. Kopala jsem a snažila se dostat k Natálii ležící bezvládně v louži bahna smísené s krví. 

"Přede mnou nikdo Igora urážet nebude a rozhodně o něm nikdo nebude říkat takové lži ty krávo blbá!! Ještě jednou a slibuju, že tě ZABIJU!" Křičela jsem na ní zatímco se mě čtyři spolužáci snažili držet na zemi. Zmítala jsem se a křičela do ochraptění, až mě z toho bolelo v krku, když jsem ucítila ostré píchnutí, jak mi sestra zabodla do nohy injekci. Díky celkovému vyčerpání a silné dávce sedativ, mě během chvíle obklopila tma.

Ahoj, omlouvám se, že tuto kapitolu publikuju tak pozdě, ale prala jsem se trošku se slovy. Každopádně doufám, že se Vám bude líbit a že stála za to čekání.

-Bris