FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

SEZNAM SE HÝBE

Klukům jsem se o tom, co mi Igor na tréninku řekl, nezmínila. Žádný muž přeci nikdy nechtěl, aby mu velela žena, a myslím, že ani mí přátelé, i když ještě mladí kluci, by nebyli výjimkou. Bez dlouhých debat jsme přežili vyučování a odpolední trénink, a před večeří se sešli u Scotta a Paula v pokoji. Kluci spolu bydleli už pár týdnů. Dost jsem jim to záviděla, ale se mnou žádná holka na pokoji být nechtěla a tak jsem zůstávala sama. K Alexovi nikoho nepřiřadili a jemu to bylo jedno. Měl rád svůj klid.

Rozesadili jsme se na dvě postele a pustili se do domácího úkolu z historie vražd v Evropě. Nikdy mě nenapadlo, že by na to existovala nějaká kniha, ale očividně existovala. Ležela Alexovi v klíně a on nám z ní předčítal o Jindřichu VIII., který jako anglický král nechal popravit své manželky. Zrovna jsme diskutovali o tom, že to nebyla vražda jako taková, protože on jim tu hlavu nesetnul, to za něj udělal kat. S Alexem jsme stáli za tím, že aby se někdo mohl považovat za vraha, musí ten dotyčný poslat zavražděného na smrt vlastní rukou. Ten, kdo vraždu nařídí je parchant a bezpáteřní zbabělec. Paul se Scottem prohlašovali, že vrahem může být i ten, který vraždu objednal nebo nechal uskutečnit. Naše tábory se navzájem překřikovali a snažili se tomu druhému vysvětlit, proč si myslí, že je jejich názor správný, když někdo zabouchal na dveře a my naráz ztichli.

„Jdu se podívat, kdo to je," řekl Scott a přešel ke dveřím. Když je pootevřel, dolehl k nám hlas nějakého studenta.

„Tabule byla aktualizovaná! Pojďte se na to podívat!" Nemusel ani nic dodávat. Všichni jsme se kolem něj prosmýkli a rozběhli se k tabuli. Okamžitě jsem začala hledat své číslo. Kolem mě se to hemžilo ostatními studenty třetího ročníku, ale i těch vyšších. Čtvrťáci, páťáci i šesťáci soupeřili o možnost odejít dříve. U každého identifikačního čísla byly dopsány body a ročník, ve kterém se dotyčný právě nachází. K mé úlevě a zároveň i překvapení nebylo mé číslo první na seznamu. Nahradilo ho číslo jednoho studenta šestého ročníku. Ten vykřikl, když se uviděl na špičce seznamu a když se k němu ostatní otočili, utekl chodbou do svého pokoje. Teď se bál o život zase on.

Večerní trénink jsem zvládla bez nějakých větších potíží. Už dříve jsme se s Igorem domluvili, že kdyby toho na mě bylo moc přes den, večerní trénink vynecháme, protože by neměl smysl, ale stala se z toho rutina a tak jsem v těchto „nástavbách" pokračovala i když jsem nemohla téměř chodit.

Posadila jsem se na žíněnku a začala se protahovat, když do tělocvičny vešla osoba, která už podle zvuku kroků nebyla Igor. Nevzhlédla jsem ale, i když mi instinkty říkaly, ať to udělám. Místo toho jsem se předklonila k natažené noze a dotkla se čelem kolene.

„Co potřebujete?" zeptala jsem se při výdechu a kroky se zastavily.

„Igor tu dnes není?" podle hlasu jsem poznala příchozího okamžitě. Anton Hopkins.

„Ještě ne," odpověděla jsem, „většinou přichází později, až když jsem rozcvičená. Mám mu něco vyřídit?" Snažila jsem se, aby zněl můj hlas uvolněně a nezaujatě. Nechtěla jsem, aby poznal, že jsem uvnitř celá napnutá.

„To nebude nutné," řekl a posadil se na žíněnku nedaleko té mé. „Chtěl jsem vlastně mluvit s tebou."

„Proč?" Úplně jsem zapomněla na pane, ale vypadalo to, že si toho buď nevšiml, nebo to přešel.

„Neměli jsme šanci promluvit si od tvého návratu z mise."

„A co chcete vědět, pane?" Zvedla jsem k němu oči a setkala se s jeho modrým a zkoumavým pohledem. Jenom on se dokázal takhle dívat. Bylo to dost nepříjemné.

„Chtěl bych vědět všechno, ale to bychom tu strávili moc času a ty máš ještě trénink. Spíš jsem ti chtěl říct, že jsi mě velice překvapila. Zvládla jsi to hravě a s grácií."

„Tak bych to úplně neřekla," skočila jsem mu do řeči. „Rozhodně to nebylo tak snadné, jak si možná myslíte, a co vím, tak by to mnoho lidí zvládlo s větší grácií, než já." Pokrčila jsem rameny a přesunula se k druhé noze.

„Každý máme jiný názor," řekl, „ale to neznamená, že si nezasloužíš velký respekt a obdiv, Fyn." Jeho pohled se mi vpaloval do čela přitisknutého na koleno a já si přála víc než cokoli jiného, aby se sebral a odešel. Říct jsem mu to ale nemohla, a tak jsem zůstala zticha. Ani Anton nic neřekl. Když jsem začala opouštět protahovací pozici, měla jsem na jazyku otázku, proč neodejde, když už mi nic nechce, ale zazvonil mu telefon. Rychle jsem se pustila do dalšího cviku, ale uši jsem měla navrch hlavy. Chtěla jsem vědět, kdo mu volá a kvůli čemu.

Anton Hopkins přijal hovor se zabručením: „Ano?" Málem jsem vyskočila zděšením, když se ke mně donesl tichý hlas z reproduktoru.

„...mrtvého v koupelně...moc krve."

Antonova tvář se zkřivila do lehkého úšklebku. „Kdo?"

„Některý ze studentů...na prvním místě...seznam se pohne."

„Tak ho odkliďte na ošetřovnu, zavolám doktora." Zavěsil a podíval se na mě. Dělala jsem zcela zabranou do dalšího cviku, ale vzhlédla jsem, když jsem ucítila jeho pohled.

„Stalo se něco, pane?" zeptala jsem se nevinně.

„Budu tě muset opustit. A zrovna jsme si začali tak pěkně povídat. No, vidím, že už jde Igor, takže rozhodně nebudeš strádat. Ještě se uvidíme, Fyn." Zvedl se ze svého místa, a když míjel Igora, něco mu zašeptal. Pak odešel dveřmi ven do večera a my s Igorem osaměli.

„Proč tu byl?" zajímal se Igor, když ke mně přišel.

„Chtěl si popovídat, ale nikam jsme se nedostali. Volali mu a on musel odejít."

„Slyšela jsi, o čem se bavili?" Jeho pohled byl zvědavý.

„Ne," odpověděla jsem. Vráska, která mu naskočila mezi obočím, mi ale prozradila, že ví, že jsem mu právě zalhala. „Ale jsem rozcvičená a můžeme začít."

„Tak se kryj!" houkl na mě a vyrazil.

JDE O KRATŠÍ KAPITOLU, ALE PŘESTO DOUFÁME, ŽE SE VÁM LÍBILA. 

K+B