FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

PRAVDA

Strach mě přimrazil na místě. Nebyla jsem schopná se pohnout. Člověk by si myslel, že když v cizí zemi bojuje o svůj holý život bezmála každý den, že ho něco, jako zaskřípění dveří nemůže rozhodit. V tento moment byl opak pravdou. Stála jsem tam jak opařená a nohy mi vypověděly službu. Střelila jsem pohledem po Alexovi, který v ruce držel mou složku, ten mi pohled nervózně oplatil. Podívala jsem se na dveře, které se s nepříjemným skřípáním pomalu otevíraly. Najednou pohyb dveří ustal. Škvírka, která vznikla mezi dveřmi a jejich rámem nebyla nijak zvlášť široká, díkybohu, ale přesto mi poskytovala nepatrný výhled do vedlejší místnosti. Tam, stála paní Doylová, která celou svou robustnost zabalila do otřesného žvýkačkově růžového a huňatého županu. Její oči prozrazovaly, že ji někdo vytáhl z postele uprostřed noci násilím, což jí bylo dosti nemilé.

"Říkám Vám, že tu nikdo není. Okolo mě nikdo neprojde. To by si mohli ti haranti zkusit." Rozčíleně se dušovala obří žvýkačka a hrozila při tom pěstí tak, že rázem připomínala spíš obří jahodový puding.

"Ale paní  Doylová, přísahám, že jsem někoho viděla jít sem!" Projela mnou vlna nenávisti. Tenhle ukňouraný hlas jsem znala moc dobře. Natálie. Ta zpropadená holka si prostě nedá pokoj!

"Natálie, znovu vám opakuju, že tu nikdo není! Pokud se nemýlím, vy sama jste mimo svůj pokoj v tuto noční dobu, ač víte, že je to proti pravidlům. To by Vás mělo stát dva dny na samotce, pokud se nemýlím." Hlas paní Doylové zněl asi tak sladce, jako byla ta žvýkačka, ve kterou se proměnila.

"A..a..ale paní Doylová, já se. Jen jsem se. Chtěla jsem pomoct." Natálie zmateně koktala a hlas se jí třásl.

"A i kdyby ano, stejně jste porušila řád. Jenže tady se nic nestalo. Prošel by přese mě a ostrahu jedině tak duch, a pokud vím, tak ti neexistují. Nebo se mě pokusíte přesvědčit o opaku?" Ani jsem nepotřebovala vidět do tváře paní Doylové, abych viděla, jak na Natálii špulí úzké rty a kulí vodnaté oči. Kdybych Natálii tolik nenáviděla, určitě by mi jí bylo až líto. 

"Ne, paní."

"Dobře tedy, a teď se vraťte na svůj pokoj, než někomu nahlásím, že jste zmizela."

"Ano, paní." Na moment nastalo ticho a pak se chodbou rozezněl zvuk malých nohou dopadajících na podlahu. Natálie odcházela. Už zbývalo jen aby se obří žvýkačka dala taky na ústup. Podívala jsem se na Alexe, který se nevzrušeně opíral o jeden loket a pročítal mou složku.

Nech ji na pokoji!  Naznačila jsem rty, aby mě Doylová náhodou nezaslechla, ale on jen zvedl ruku v gestu, abych toho nechala a vrátil se ke čtení. Podle výrazu jeho tváře muselo jít o vážně zajímavé čtení. Už jsem se nemohla dočkat, až se na to podívám sama. Zaslechla jsem ale zašustění županu a tak jsem se vrátila k pozorování našeho hlavního problému. Žvejky. Ta se totiž rozhodně neměla k odchodu. Naopak. Vešla do místnosti a přešla ke starému kávovaru.

Snad si teď nebude dělat kafe? Zhrozila jsem se. A oprávněně. Něco do něj nasypala - zřejmě kávová zrna - a zmáčkla nějaký knoflík. Stroj začal okamžitě příšerně hučet a dělat randál, jaký prořízl blažené ticho, které jsme až do té doby zažívali. Vyděšeně jsem na tu ženskou stojící u přístroje zírala. Ona se vážně nechystala odejít! Byli jsme s Alexem v pasti. Chystala jsem se mu to říct, když mě chytil za paži a pevně zmáčkl.

"Až se sehne pro hrnek do skříňky, tak zmizíme!" zašeptal mi do ucha. Neodporovala jsem. I když jsem ho nijak dobře neznala, něco mi říkalo, že mu můžu věřit. A tak jsem kývla. 

Oba jsme se zadívali na paní Doylovou v otřesném županu, která se najednou sklonila, za stálého řevu mašiny na kávu, ke skříňce. V ten moment jsme vystartovali a rozběhli se ke dveřím. Otočila jsem se k ženě, abych se ujistila, že se stále snaží vybrat ten správný hrnek, ale Alex do mě strčil a pobídl mě k rychlejšímu běhu. Protáhli jsme se pootevřenými dveřmi ven na prázdnou chodbu a vydali se ke svým pokojům. Až v polovině cesty jsem si uvědomila, že Alex s sebou nic nenese.