FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

DOBRÝ ČLOVĚK

Zůstala jsem na ně zírat, jako omráčená. Měla jsem narozeniny. Jak jsem na něco takového mohla vůbec zapomenout? Neznala jsem nikoho, kdo by kdy zapomněl na tento den v roce. Slavili jsme je tu každý rok. Každý rok mi kluci přinesli něco dobrého, popřáli mi a potom jsme prostě oslavovali den, kdy jsem se narodila. Vždy jsem se na tento den těšila. Tak jak jsem na něj mohla letos zapomenout?

„Už sis něco přála?" zeptal se Scott, který stál přede mnou a stále držel v dlaních talíř s dortem.

Ať se odsud všichni dostaneme živí! Pomyslela jsem si, poslala přání do nebe a současně sfoukla svíčku, která už pomalu dohořívala.

„Tak, přála jsem si. Snad se to splní."

„Určitě ano, přání se neplní jen špatným lidem." Prohlásil Paul, který už seděl na kraji postele a nedočkavě se na dort díval. Jeho slova mě ale zarazila.

„Copak jsem dobrý člověk, Paule?" zeptala jsem se ho a on ke mně vzhlédl. „Zavraždila jsem. Nemůžu být dobrý člověk."

„Fyn, nejde o to, koho jsi zabila, s tím jsi nemohla nic dělat, bylo to buď ty, nebo oni. Ale když se na to podívám z jakéhokoli úhlu pohledu, neznám lepšího člověka, než jsi ty. Vždyť pořád stojíš za svými přáteli, pomáháš těm, co si nedokážou pomoct sami. Jsi něco jako Zorro mstitel. Jsi vlastně superhrdina týhle instituce." Pokrčil rameny a pohled se mu stočil opět na dort. „Ale vezmu to zpátky, pokud už konečně nezačneme krájet tenhle dort."

Kývla jsem na Scotta, který přenesl talíř na stůl, vzal ze stolu můj vrhací nůž a opatrně ho zabořil do upečeného těsta. Alex stál vedle něj a v rukou držel připravené talířky.

„Vím, že přemýšlíš nad tím, co ti Paul řekl," zašeptal za mými zády Igor. Překvapilo mě, že tam ještě je, myslela jsem, že se vypařil z místnosti, ale očividně zůstal a podle počtu talířků v Alexovo rukách, měl nárok na kousek dortu.

„Jen mě to překvapilo, nic víc." Má odpověď byla tichá a úsečná. Byla jsem více než překvapená. Totálně mě to rozhodilo.

„Nepřipadá ti, že má tvůj kamarád pravdu?"

„A Vám to snad připadá pravdivé?" Stále jsem k němu stála zády, tak jsem se natočila alespoň tak, abych se mu dívala do tváře, když jsem pootočila hlavou. „Zabila jsem. Nemůžu být dobrý člověk. A je mi jedno, kolik superhrdinů muselo zabíjet. Oni zachraňovali svět. Já zachraňovala hlavně svůj krk."

„Přesto je tu spousta lidí, kteří k tobě vzhlíží a žasnou, jak dobrou máš duši, po tom všem, čím sis minulý rok musela projít. Je tu jen málo lidí, kteří by si nemysleli, že máš dobrou duši.

Víš, už několikrát jsem si za svůj život pokládal tu samou otázku. Jsem dobrý člověk? A nikdy jsem nenašel odpověď. Vždy jsem si našel něco, co ze mě dobrého člověka nedělalo. Třeba, když jsem poslal zabijáky na vlastního bratra." Hrklo ve mně, když to vyslovil, a před očima se mi objevila Dimitriho tvář. „Zradil jsem tím vlastní krev. Ale zároveň jsem věděl, že jsem udělal správnou věc, protože oba víme, co to bylo za člověka. Monstrum.

Nesmíš se zaměřovat na to, že zabíjíš lidi. Já vím, že to zní hloupě, ale jednou tě to bude živit a udržovat při životě. Stejně, jako právníci, kteří obhajují zločince, ani ty nemáš na výběr a musíš jít tam, kam tě klient pošle, pokud ho někam nepošleš ty.

Vím, že o sobě doopravdy nepřemýšlíš, jako o dobrém člověku, ale Fyn, Paul má pravdu. Ani já neznám lepšího člověka, než jsi ty. I se všemi těmi pravidly, která porušuješ. Tihle kluci," řekl a můj pohled se vrátil k Paulovi, Scottovi a Alexovi, kteří se na nakrájený dort dívali jako na svatý obrázek, „ti by za tebou šli až do samého pekla. A to se jen tak nevidí. Nešli by tam s tebou, kdybys byla špatný člověk, Fyn. Začni si trošku věřit." Šťouchl do mě ramenem, obešel mě, a vzal si do rukou talířek a vidličku, kterou mu podával Scott.