FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

MYŠLENKY

Posadila jsem se na postel, s papírky v rukou a uvolnila se. Takže to zvládli. Dokázali to. Podařilo se jim rozdělit bandu zvrhlých tupců a dát jim malou ochutnávku toho, co se jim může stát, když budou pokračovat v terorizování slabších studentů. Doufala jsem, že si to zapamatovali a něco si z toho vzali, třeba ponaučení, protože jsem vážně nechtěla trávit večery tím, že to budu já a mí přátelé, kdo bude terorizovat ty, co terorizují. Jacob to snad pochopil. To bylo vlastně vše, co stačilo. Bylo to stejné, jako tehdy s Jakem, stačilo ovlivnit vůdce skupiny a zbytek se podřídil. Když jsem si vzpomněla na Jakea, musela jsem přemáhat pocit smutku. Už to bylo dlouho, ale stále jsem nemohla uvěřit tomu, že jsem ho znala, ještě než jsem sem byla odvezena. Byli jsme vlastně přátelé. Byl mým prvním kamarádem, na kterého jsem spoléhala a od kterého jsem měla touhu se učit novým věcem. A jemu na mě taky záleželo. I když to tu pak tak nevypadalo a doopravdy jsem měla chuť ho v jednu chvíli sprovodit ze světa. Nakonec šlo jen o velice podivný způsob Hopkinse, jak mě přinutit pracovat víc, a Jakea, jak mě ochránit před ostatními. Jacob nebyl z nejbystřejších, ale tohle snad pochopil. Modřina na rameni by mu to měla připomenout, kdyby náhodou zapomněl na naše malé nevinné setkání.

Odložila jsem složené papírky na noční stolek a zalezla pod deku. Byla jsem mnohem víc unavená, než jsem si předtím myslela. Svaly se mi po sprše přestaly třást, ale i tak jsem měla potíže usnout. Když jsem konečně zabrala, venku téměř svítalo.

Se svými přáteli jsem se setkala až na dvoře před hlavní budovu. Zaspala jsem a stihla to jen tak tak. Vůbec jsem na sebe nebyla pyšná, ale jak se říká, tělu neporučíte. A to mé nutně potřebovalo pár minut spánku navíc. Když jsem se vedle trojice chlapců postavila, podívali se na mě pohledem, který jasně dával najevo, že nevypadám ve své kůži. Scott už chtěl něco říct, ale odmávla jsem jeho slova s tím, že mi to může říct, až Hopkins skončí svůj projev. Ten, jako obvykle, netrval nijak dlouho. Přivezla se tabule, abychom všichni zjistili, že se Patrik propadl a sedmička našich tyranů se dostala do čela, v závěsu za nimi byla naše čtveřice a dál studenti předposledního ročníku, kteří nám vypalovali do zad díru pohledem. Otočila jsem se a zapátrala pohledem v řadách za sebou, dokud jsem nenašla sedmici kluků, kteří předchozího večera dostali lekci od mladších kolegů. Stáli vedle sebe, spokojeně se usmívali a byli rovní v zádech, ale úsměvy měli ztuhlé a stejně tak jejich narovnaná ramena byla napjatá. Sami se sebou byli spokojení, protože se dostali do čela seznamu, ale naše čtveřice jim nebezpečně blízko dýchala za krk, a to je děsilo. Nečekali, že by se to mohlo stát. To jsem věděla. Nečekali, že bychom se postavili na obranu kluka, se kterým jsme se téměř neznali. Ale stalo se a oni si zavařili, a věděli to.

Hopkins vyvolal Jacobovo jméno, aby mu pogratuloval k tomu, že se objevil na vrcholu seznamu, a oslovený se po zaznění svého jména polekal a nadskočil. Pravé rameno mu přitom zůstalo nehybně viset u těla. Trochu jsem se nad tím výjevem pozastavila a zamračila. Vždyť jsem se doopravdy držela, abych mu ruku nijak zvlášť nepoškodila. Byla jsem si jistá, že jsem mu ji nevykloubila a nebyla k tomu ani nijak blízko. To, co jsem ale teď viděla, vypadalo hůř, než mělo. Myšlenkami jsem se vrátila zpět k Jakeovi. Že by Jacob dostával rozkazy s vyšších míst a za svou neposlušnost byl potrestán? Že by se předchozího večera někdo vrátil a dokončil, co jsem začala, jen aby mu udělil lekci? Ale pokud mu ruku někdo doopravdy vykloubil, proč ji neměl zafixovanou? Že by ten dotyčný nechtěl, aby se o Jacobovo zranění dozvěděl někdo další? Hlavou se mi honily všechny tyto úvahy a já nevěděla, na kterou se zaměřit dřív. Pokud tomu tak doopravdy bylo, a Jacob byl jen další loutkou ve hře o můj život, tak kam až to mělo zajít? A kdo chtěl mou popravu?

Jako ve snu jsem se vrátila do svého pokoje a posadila se na postel. Alex, Scott a Paul si také našli místo a nyní se na mě se zaujetím dívali. Cítila jsem na sobě jejich pohledy, ale v hlavě jsem toho měla moc na to, abych je dokázala nějak blíže registrovat. Můj mozek už začínal provádět výpočty všech možných scénářů, které by připadaly v úvahu a automaticky zahazoval ty, které byli buďto směšné, nebo naprosto nemožné. Hluboké ticho, které v malé místnosti viselo ve vzduchu, prolomil až Alex, jehož slova mě vytrhla ze zajetí vlastních úvah.

„Všimli jste si Jacobova ramena?" Tahle slova mě vrátila zpět na zem. „Vůbec nevypadalo dobře. Ale tys mu ho přeci neměla v plánu vykloubit, ne?" Podíval se mi zpříma do tváře a já zavrtěla hlavou.

„Určitě jsem mu ho nevykloubila. Dávala jsem si pozor. Natáhla jsem mu šlachy a svaly, ale kromě modřiny a hodně bolestivé hybnosti, mu nemělo nic být."

„Ale přesto vypadal, jako by mu ta ruka nepatřila, a to je jasná známka toho, že mu tu ruku včera někdo dodělal."

„Ale kdo?" zeptal se Paul usazený na tvrdé židli.

„Myslím, že nad tím si Fyn láme hlavu už od nástupu, nemám pravdu?" Scott doprovázel svá slova zkoumavým pohledem a já jen kývla. Ale ať jsem si lámala hlavu, jak jsem chtěla, stále mě nenapadal jediný člověk, který by měl z mého konce prospěch. Přeci ani Hopkins by nechtěl mou smrt. Nebo ne?

„Ale Fyn hledá někoho, kdo ji chce zabít, ale sám nechce mít na rukou její krev," Alex se na mě stále díval tím ledově klidným pohledem zabijáka, „vidím ti to na očích, Fyn. Co když ale uvažuješ špatně? Co když tohle všechno nemá vést ke tvé smrti, ale k tomu, abys ze sebe dostala to nejlepší, co můžeš a přitom se zbavila několika méně schopných spolužáků? Co když ty tu máš sloužit jako síto těch, kteří mají na to, stát se velkými zabijáky a těch, kteří ne?"

„Jako že mi Hopkins bude házet do cesty polena, ze kterých se buď to stane dům, nebo jen dřevo na podpal? Tak to myslíš?"

„Dejme tomu."

„Ale někteří se Fyn do cesty stavět nebudou, Alexi," přidal se do hovoru Paul. „Jsou tu i lidé, kteří o Fyn nemají vůbec zájem, nechtějí se s ní pouštět do křížku a nikdo by je za ní neposlal, aby dostali výprask. Třeba zrovna Patrik."

„Takoví, jako je Patrik, ale nikdy pravými zabijáky nebudou, Paule. Tihle hlavouni, kteří lépe používají mozek, než svaly, budou dělat operátory a spojky těm, kteří si zamažou ruce cizí krví. Tahle škole neprodukuje jen vrahy, ale i ty, kteří jsou zapotřebí k tomu, aby k vraždě mohlo dojít. To tě nikdy nenapadlo?" Paul zavrtěl hlavou.

„No, ale je to tak. A já si myslím, že někdo nahoře, možná že to je právě Hopkins, staví Fyn do cesty překážky právě proto, aby zjistil, jak schopná je a jak schopní jsou ostatní. Fyn je něco jako zkouška ohněm. To si myslím já."

Alex vstal a přešel ke dveřím. Otevřel je dokořán a vyšel na chodbu.

„Takže podle tebe se posuzuje, kdo je jak schopný?" ujišťoval se Scott. „A co to znamená pro nás? Taky nás proti tobě pošle?"

„To by bylo zbytečné, Scotte. Protože já bych vám přeci nikdy neublížila. Ne, dokud mám nad svou myslí a svědomím vládu." Vstala jsem z postele a následovaná Scottem a Paulem vyšla z pokoje do prázdné chodby. Všichni byli v jídelně a po včerejší akci jsme i my byli značně vyhládlí.