FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

HLEDÁNÍ PRAVDY

Nemohla jsem ho dostat z hlavy. Nějak jsem na něj musela pořád myslet. Ten kluk, který nikdy nevyčníval z davu, se mi vyrovnal na tréninku jako nikdo jiný, s kým jsem zatím trénovala. Jak to, že jsem si toho nevšimla již předtím? Jak to, že dokázal být tak nenápadný? A jak jen to dokázal, že uniknul i pozornosti Hopkinse a trenérů, a figuroval až pod první dvacítkou na tabuli, které jsem začala důvěrně přezdívat Tabule svobody a utrpení. Scott sedící vedle mě při hodině neustále básnil o tom, jak je Alex narozený k zabíjení lidí, jak mu vraždění koluje v krvi a jak kromě Fyn nikdy neviděl nikoho, jako je on.

„Počkej, cože?" zarazila jsem ho a zamračeně se na něj otočila. „Jak to myslíš, že jsi kromě mě a Alexe nikoho takového neviděl?"

„No," Scott se odmlčel a nervózně se poškrábal na hlavě, „asi tak, jak to říkám. Víš, ty sis Alexe neměla kdy všimnout, když jsi chodila na tréninky jen s Igorem, ale já ho potkávám už od prvního dne, kdy jsem sem přijel a něco v tom, jak se chová a jak se pohybuje, s tak divnou a dost strašidelnou jistotou, mi připomíná tebe. Jako kdybyste byli ze stejného těsta, víš?" Pokrčil rameny a obrátil svou pozornost k přednášejícímu, který ho až do této chvíle vůbec nezajímal. Nechal mě samotnou s mými myšlenkami, které se po jeho slovech zaměřily na jednu jedinou věc. Alex je jako já, a já jsem jako Alex. Proč ale? Je tu snad něco, co bych měla vědět? A nesouvisí to náhodou s tím, co mi řekla 3056ka?

„Jsi naše budoucnost, 666ko, rodiče by na tebe byli pyšní, kdyby viděli, co z tebe teď je. Alespoň doufám, že by byli, dlouho se tomu snažili utéct, a..." Před čím mí rodiče utíkali? Jak mohl znát mé rodiče? Přeci nemohl něco takového říci jen na základě toho, co četl v mé složce! To prostě nebylo možné!

„On je znal," vydechla jsem a Scott se zamračil.

„Kdo znal koho?" zeptal se mě, aniž by se ke mně otočil.

„Ten pilot, co mě vzal na tu misi, 3056ka, on znal mé rodiče!" Můj hlas byl stále tichý a klidný, ale uvnitř mě jakoby vybouchla jaderná bomba. Mohla jsem se dozvědět něco o tom, kdo byli mí rodiče. Něco o lidech, kteří mi dali život a kterým byl ten jejich sebrán. Svitla naděje a já se rozhodla ji vzít do svých rukou a nepustit. Musela jsem najít pravdu o tom, kdo byli, protože něco uvnitř mě, hlásek úplně vzadu v mé hlavě, mi šeptal, že když jsem tolik podobná Alexovi, museli mít naši rodiče něco společného. Rozhodla jsem se hledat pravdu.

Z učebny jsem vyběhla jako první. Scott mě následoval s nechápavým výrazem a Paule, který nic z našeho rozhovoru neslyšel, mu byl v patách. Neurčitě jsem vnímala, jak na mě oba dva mluví, jak se mě ptají, co mám v plánu, co chci dělat a co si myslím, že objevím. Ani jednomu jsem neodpověděla. Až překvapivě rychle jsem se dostala do svého pokoje a jen co jsem odhodila tašku na postel a kluci za sebou zavřeli dveře, vytáhla jsem ze dna skříně krabici a začala v ní hledat složku, kterou jsem měla před očima celou cestu sem. Černé lesklé desky se pod světlem z okna zableskly a já je s trhnutím vytáhla ven a posadila se s nimi za stůl. Paul se Scottem se mi postavili za záda a zvědavě mi nakukovali přes rameno.

„Fyn, to je složka o tvé adopci?" Paul byl překvapený a zmatený. Scott mu sice v rychlosti vylíčil náš poněkud zmatený rozhovor, ale i tak nic nechápal a ničemu nerozuměl.

„Přesně tak, Paule," odpověděla jsem a s výdechem jsem složku otevřela. „Je tu někde záznam o tom, kdo byli mí praví rodiče. Tu složku jsem si sbalila do tašky ten den, kdy pro mě přijeli. Ukradla jsem ji z tátovi pracovny. Věděla jsem o té adopci teprve několik měsíců, ale vždy mi vrtalo hlavou, kam se poděli mí praví rodiče. Díky té složce jsem přesvědčila mámu s tátou, aby mi řekli pravdu, ale něco mi v té historce o havárii letadla nesedí."