FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

Příběh Antona Hopkinse

     Anton Hopkins seděl ve své kanceláři obložené lesklým dřevem, a pohazoval si v ruce s Rubikovou kostkou, kterou před několika okamžiky složil dohromady. Jeho pěšák, číslo 666, se vrátil domů bez jakýchkoli větších zranění, a on si se samolibým úsměvem plácal pomyslně po rameni. Do té malé holky vkládal velké naděje. Ona byla jedním z mála lidí, kteří projdou touto institucí, co se doopravdy uplatní i v reálném světě. Hopkins hodil kostku do otevřeného šuplíku a opřel si bradu o spojené ruce. Ta holka mu mohla přinést slávu a uznání. Mohla celou tuhle instituci pozvednout a udělat z ní jednu z těch nejlepších na světě! Otec by na něj pak mohl být konečně pyšný. Konečně by musel uznat, že jeho syn něco dokázal.

     Anton se zamračil a povzdechl si. Jak rád by se podíval do otcovy tváře, až by se dozvěděl, čeho jeho potomek dosáhl. Díval by se mu do očí a čekal na to, až se v nich zaleskne alespoň nepatrná jiskřička pýchy. Chtěl, aby ho měl otec rád. Nikdy si nic jiného nepřál. Ale i tak, toho chtěl asi moc. Chtít lásku po někom, kdo zná jen násilí a bolest, je neuvěřitelně složitá věc. Věděla to i jeho matka. Asi proto se tehdy pokusila o útěk. Avšak bez úspěchu.

     Hopkins zavřel oči a zmáčknul si kořen nosu. Vzpomínky v jeho hlavě byly pořád až moc čerstvé. I po všech těch letech.

     Malý Anton seděl na studené podlaze malého a ošklivého bytu, a hrál si s dřevěným koníkem, který už neměl ani hlavu, ani zadní nohy. Otec mu je ulomil, když si jednou chtěl se synkem hrát, ale nedokázal ho přimět, aby to udělal sám. Rozzuřil se a vzteky mu nohy urazil. Malý Anton proplakal celou noc a otec ho několikrát zbil, dokud konečně neutichl. Chlapec byl bit často. Někdy naprosto bezdůvodně. Otec se vrátil domů z práce, vzal malého synka a zmlátil ho. Matka mu ho někdy vyrvala z rukou a začala své dítko utěšovat, ale výsledkem bylo jen to, že chlapec skončil na zemi a matka zbytek týdne chodila s fialovou tváří zakrytou šátkem. V rodině nebyla žádná láska. Žádná něha. Ne, když byl Oleksey Gorpin doma.

     Jelena Gorpinovna téměř neustále plakala. Byla to nešťastná žena, která se zamilovala do muže, který nebyl tím, za koho se vydával. Jak mohla ve svých osmnácti letech vědět, že muž, kterého si bere, není obchodník s realitami, ale s lidskými životy? Jak mohla vědět, že je její manžel nájemným vrahem? Láska a něha, která mezi nimi panovala před svatbou, zmizela jen, co opustili kostel a ona se ocitla v jeho malém, stísněném bytě. Tehdy ji poprvé znásilnil. Přála si zemřít. Z tohoto násilného aktu, se o devět měsíců později, narodil malý Anton. Oleksey byl zprvu z potomka nadšený. Doufal, že z něj vyroste chladnokrevný a silný muž, přesně jako byl on. Jen co zjistil, že jeho syn ve svém prvním roce života nedokáže zabít ani tlustého a pomalého pavouka, začal své dítě nenávidět. Pohrdal jím a pohrdal svou ženou, že nebyla schopná dát mu nějakého lepšího následníka.

     A tak Anton vyrůstal v násilí a nenávisti. Přátele neměl, protože ho nikdo z domu nepouštěl. Otec nad ním držel pevnou ruku, která se nebála jedu dítěti vrazit. Když bylo chlapci pět let, domluvil mu otec domácí vyučování. Nechtěl, aby byl jeho syn naprostý idiot. Myslel si, že by jednou možná mohl pomáhat jeho řemeslu i jinak, než jen rukama, protože věřil, že když je jeho syn neschopný ublížit, bude alespoň chytrý. Nespletl se. Do Gorpinova bytu začala docházet stará Fjodorovna Vasiljevna, která chlapce začala učit všemu potřebnému. Anton byl bystrým hochem a snažil se otci nějak zavděčit. Chápal vše, co po něm postarší dáma chtěla, a brzy zjistil, že je natolik bystrý, že nebude potřebovat nijak velkou fyzickou sílu, aby přemohl své soupeře.

     Matka byla na své dítě hrdá. Nedosáhla ještě ani třicátého roku života, a už vypadala starší než její, o deset let starší, manžel. Byla nešťastná, a jediný, kdo jí vždy zpříjemnil den, byl právě malý Anton, který se přes vše, co zažil, snažil otci zavděčit. Když mu bylo devět let, otec matku zbil do bezvědomí. Chlapec se na to musel dívat. Tehdy svého otce začal doopravdy nenávidět. Jen co Oleksey nechal Jelenu na pokoji, a práskl dveřmi od bytu, začal ji vzkřišovat. Nakonec se mu to přeci jen podařilo. Děkoval tehdy svému intelektu za to, že matku zachránil. Ta mu tehdy řekla, že už to násilí nebude dále trpět. Za necelý měsíc, se pokusila o útěk. Daleko neutekla. Otec ji střelil mezi lopatky, ještě než doběhla na konec ulice. Syna zbil za to, že matku nezadržel, a vyrazil ho z domu.

      Mladý Anton našel přístřeší u rodičů své mrtvé matky, a nějaký čas tam s nimi zůstal. Velice brzy se ale začala projevovat násilnická část jeho osobnosti, kterou u něj vykřesal chladnokrevný otec. Poté, co do bezvědomí zbil jednoho chlapce ve škole, utekl a nechal se zapsat do školy pro nájemné vrahy na Sibiři, o které jednou slyšel mluvit otce s Fjodorovnou. Mezi svými ruskými vrstevníky byl ale nejslabším článkem, a tak byl poslán do jednoho z táborů institutu, který byl na nejkrajnějším cípu Čukotky. Tam strávil Anton tři roky, a seznámil se s Vasilijem Alexandrovičem, který se stal jeho nejlepším přítelem. Společně se rozhodli utéct do Ameriky a založit nejlepší instituci, která bude vzdělávat a vytvářet nájemné vrahy, na světě. Jejich mezizastávkou se stal ostrov Velký Diomédes, kde se mladí muži rozloučili s rodnou zemí, a ze kterého se vypravili na Aljašku. Tam se na chvíli usadili v malém městečku Wales, jehož populace v té době nepřevyšovala sto šedesát obyvatel, a kde Vasilij podlehl podchlazení. Z Walesu na Aljašce pokračoval tedy teprve patnáctiletý Anton Gopkins sám. Díky své vychytralosti se dostal do Severoamerického institutu pro nájemné vrahy, pořídil si státní občanství a přejmenoval se na Antona Hopkinse. Další dva roky vyčkával na svou příležitost.

     Stal se z něj skvělý voják. Přítelova smrt ho popoháněla ke stále lepším výkonům, a z chlapce, kterého poslali ze Sibiře na Čukotku, aby tam co nejdříve zemřel, se stal jeden z nejlepších studentů v Americe. Anton ale nechtěl pokračovat v řemeslu, které měl jeho otec. Příčilo se mu to dělat, i kdyby v tom byl nejlepší na světě. A tak, když vystudoval a měl opustit institut. Odklidil stávajícího ředitele a usedl na jeho místo. Teprve osmnáctiletý Anton Hopkins se stal ředitelem a započal své životní dílo. Ty nejlepší posílal na nejtěžší mise. Dával jim nejtěžší úkoly. Měnil jejich životy na peklo na zemi. Ničil jejich lidskost, a podněcoval jejich nenávist a umění ubližovat. Začal vychovávat a produkovat nejlepší mladé nájemné vrahy na světě.

     A jedním z nich, měla být Fyn Bröstel. Dívka, kterou si vyhlédl, ještě než se narodila. Získat ji pak už nebyla zase taková námaha...

     Stačilo jen nechat spadnout jedno letadlo.

_______

POZNÁMKA AUTOREK:

Tak jsme tu s novou kapitolou. Doufáme, že se Vám líbila a těšíte se na další. Můžeme Vás ujistit, že v následujících kapitolách už se objeví Fyn i s dalšími postavami.

Nezapomeňte hlasovat a komentovat.

K+B