FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

PAULOVO PŘIZNÁNÍ

Trénink s Igorem byl mnohem náročnější, než jsem čekala. Dokonce si vysloužil první příčku v mém seznamu 'Nejnáročnějších tréninků'. Čekala jsem malinko oddechovější trénink po tom všem, co se událo v posledních několika dnech. To by ale nebyl Igor, aby mě opět něčím nešokoval. Poté, co jsem se vzpamatovala z té šlupky, kterou jsem dostala do hlavy, jsem se připravila na další útok. Rozhlédla jsem se po tělocvičně, která se stala prakticky mým druhým domovem (ten, co jsem měla před nástupem sem, jsem nepočítala). Tma. Celou mě obklopovala tma. Připadala jsem si doslova jak zavřená v pytli. Než jsem se stihla připravit, přišla další rána. Tentokrát zleva. Igor mi uštědřil kopanec těsně nad mé pravé koleno. Zpoza zaťatých zubů mi uniklo tlumené zasyčení. Soustřeď se. Nádech. Výdech. Vnímej své okolí. Další ránu jsem odrazila. A pak další a další. Následující dvě hodiny jsem strávila odrážením Igorových ran a zasazováním mých vlastních. Celý trénink byl postavený na rozvíjení mých reflexů, úhybných manévrů, mrštnosti a postřehu. Poslední půl hodinku jsme se věnovali gymnastice. V té jsem dobrá. Jsem malá, rychlá, silná a teď už i ohebná. I když jste tuhý jak polena, jako jsem bývala já, pár týdnů tréninků s Igorem a budete jak gumy. Teda skoro. Celý trénink jsem se snažila Igorovi svěřit s tím, co jsem se dozvěděla od Scotta, ale nenašla jsem nikdy příležitost. Už přes minutu a půl jsem stála ve stojce, když na mě Igor promluvil.

"Fyn, neměl bych ti to říkat, ale cítím, že musím." Zněl utrápeně. Chtěla jsem se na něj podívat, ale luskl prsty, což znamenalo, ať v té stojce ještě nějakou chvíli vydržím a mlčím. Jakmile jsem se přestala pohupovat a konečně zase nalezla na okamžik ztracenou rovnováhu, pokrčoval. "Anton mě posílá na měsíc do Egypta, mám tam vést trénink studentů závěrečného roku posledního ročníku."

Cože?! On odjede na měsíc pryč?!

"Fyn, potřebuju, abys byla obzvlášť opatrná. Nikde nechoď sama a pokus se na sebe moc neupozorňovat, i když vím, že to půjde těžko." Motala se mi hlava a pronikavě mi v ní tepalo. Tohle se nemohlo dít. Igor nemohl zase zmizet. Ne na měsíc! Potřebovala jsem, aby tu byl a chránil mě. Potřebovala jsem někoho, komu můžu věřit. Někoho jiného než Scotta a Paula... Paul. Musela jsem si s ním nutně promluvit. Dnes. "Fyn! Máš tak červenou hlavu, že to vypadá, že ti za chvíli praskne. Spusť se z té stojky. Nechci tě mít na svědomí." Igor moc často nevtipkoval. Věděla jsem, o co se snaží. Snažil se mě přivést na jiné myšlenky. Snažil se, ale nepomohlo to. Řekl, že odjíždí už za tři dny. Tři dny!!! Do té doby jsem to musela s Paulem urovnat.

Odpolední vyučování bylo nesnesitelně dlouhé. I přesto, že jsme měly mé oblíbené předměty (což vůbec nebylo těžké, protože všechny předměty, které jsme měli, byly moje oblíbené). Na ruštině jsme probírali vyjednávání s informátory a pak jsme procvičovali scény výslechu, v zeměpisu jsme se zabývali určením naší polohy podle slunce, měsíce, hvězd a fauny a flóry. Během chemie jsme se snažili namíchat protilátky k různým jedům a také připravit ošetřující mastičky a výplachy z bylin. To všechno jsem měla v malíčku. Většinu z toho jsem již měla nastudovanou z minulého roku, kdy jsem se po večerech nudila. Další věci jsem si musela osvojit sama a bez pomoci, během svého velice příjemného pobytu v Koreji. Na anatomii už jsem téměř nebyla schopná dávat pozor. Přála jsem si, aby už byl večer.

Už jsem tu seděla nejméně dvacet minut a Paul se ještě pořád neukázal. Z toho dřepění mě už bolel zadek a moje oblečení a vlasy nacucaly snad všechnu páru z okolí, takže jsem si připadala, jako kdybych se právě vykoupala já a ne deset jiných dětí. Už jsem to chtěla vzdát a počkat si na něho u něj v pokoji, když najednou vrzly dveře a já uslyšela známé kroky. Jeho chůzi bych podle sluchu poznala kdykoli. Jakmile byl Paul uvnitř, vyskočila jsem z první kóje, nejblíž ke dveřím, a zapáčila vchodové dveře židlí. Teď nás nemohl nikdo nečekaně vyrušit.

Hned poté, co jsem židlí zapáčila kliku u dveří, jsem se otočila na Paula, který se na mě díval mírně zaskočeným pohledem. Tohle asi opravdu nečekal. Otočil se ke mně opět zády a začal ze sebe stahovat vrstvy oblečení. Snažil se vypadat, jako kdyby se nic nedělo, ale tlukot jeho srdce, které muselo být v ten moment slyšet snad až na ošetřovně, která je na úplně druhé straně institutu, ho prozradilo. Pokaždé je všechny prozradí. Poté, co ze sebe svlékl poslední kousek oblečení a kolem pasu si omotal ručník, otočil se čelem ke mně. Jeho oči nervózně těkaly po místnosti, když na mě promluvil.

"Co se děje Fyn? Jestli jsi ze mě chtěla dostat zápisky z dnešní anatomie, tak stačilo přijít ke mně do pokoje a zeptat se. Za salto vzad bych ti je klíďo píďo půjčil." Pokusil se uchechtnout, ale vzešlo z toho jen nervózní zakašlání.

On se mě snad bojí? Bleskne mi hlavou. To ne, nemůže se mě bát, jsme nejlepší kamarádi. Došlo mi, že mám ruce zaťaté v pěst a zaujímám postoj, jako kdybych se měla dostat do potyčky. S výdechem jsem uvolnila všechny zaťaté svaly. Paul se změnou mého postoje malinko pookřál. To bychom měli. Zamumlala jsem si pod vousy.

"Paule, potřebuju to fakt nutně vědět. Znám jednu verzi, tu mi řekl Scott, a teď potřebuju znát tu tvoji! Jinak se nehneme z místa a já Vás potřebuju oba!" Seděli jsme naproti sobě na studené zemi. Fakt jsem se modlila, abych nenastydla. To by mi ještě scházelo. Před chvílí jsem Paulovi dovyprávěla Scottovu verzi a od té doby, kdy jsem skončila, uplynulo již několik minut. Ty uplynulé minuty se zdály jako věčnost. Tíživá a chladná věčnost bez jediného slova. Paul přede mnou seděl a vypadal jako uzlíček nervů. Doslova. 180 centimetrový uzlíček nervů. Už jsem se chtěla připravit na přemlouvání, když ke mně zvedl pohled. Oči plné bolesti.

"Tak proto." Paul tu větu vyslovil tak potichu, že jsem ji skoro přeslechla. "Nechápal jsem pořádně, proč to udělal. A on to udělal proto, že nás slyšel v knihovně? Že MĚ slyšel v knihovně?" Pomalu jsem přikývla. Paul si zabořil hlavu do dlaní. Ramena se mu začala lehce otřásat v pravidelném rytmu. Plakal. Náš věčně usměvavý Paul plakal. "Já to nevěděl. Nevěděl jsem, že se ze společné výpravy většinou vrátí jen jeden. Netušil jsem to!" Vzlyky otřásaly celým jeho tělem. "Zavolal si mě ráno Hopkins," pokračoval mezi vzlyky, "že prý, jaké místo na světě by pro Vás bylo tou pravou výzvou. Zrovna jsem měl rozečtenou knihu o KLDR, a tak jsem řekl ji. Bylo to to první místo, které se mi vybavilo. Jen kývl, usmál se tím svým creepy úsměvem a poslal mě pryč. Šel jsem hned do knihovny, protože jsem si chtěl půjčit nějaké knížky na ruštinu a potkal jsem tam ty dva zvědavce, kteří se nějak dohmátli, že jsem byl u ředitele." Jeho vyprávění narušil další silný vzlyk. "Chtěl jsem být cool, a tak jsem jim to prostě řekl. Netušil jsem, že by nás mohl někdo poslouchat, že by nás mohl Scott poslouchat. Nikdy jsem ho v knihovně neviděl. Ani jsem netušil, že ví, kde je knihovna." Paul se na mě díval s omluvou jasně vepsanou ve tváři. Najednou, z ničeho nic, Paul vyskočil na nohy tak prudce, že jsem se bála, aby na té mokré podlaze neuklouzl. Na ošetřovnu bych ho tahala opravdu těžko. "Musím za ním jít. Musím mu to vysvětlit. Musí to pochopit." Sklonil se k hromádce svého oblečení a začal si přes hlavu přetahovat černé triko.

"Cože?" Nechápala jsem, co to zase plácá. To už měl na sobě i kalhoty a zrovna se cpal naboso do bod, když doskákal po jedné a pak po druhé noze až ke vchodovým dveřím.

"Musím jít za Scottem a povědět mu, jak to bylo. Musí vědět pravdu. Musí vědět, že jsem Vás nechtěl poslat proti sobě. Že jsem to nevěděl." Už jsem otevírala pusu, abych něco řekla, ale předběhl mě. "Musím jít sám. Musí mě vyslechnout proto, že chce, ne proto, že tam se mnou budeš ty." A s tím se otočil a rozběhl se temnou chodbou do labyrintu budovy a za Scottem.