FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

MUŠKETÝŘI

Měla jsem naprostou pravdu, když jsem si myslela, že se můj plán nebude mým přátelům zamlouvat. Paul se Scottem mi věnovali pohled plný zděšení a strachu o můj rozum, a dokonce i Alex, od kterého jsem čekala nějakou tu podporu, vrtěl hlavou.

„Mluvila jsem o tom s Igorem a ten souhlasil," dodala jsem a doufala, že skutečnost, že jsem dostala povolení od někoho, jako je Igor kluky obměkčí. Spletla jsem se.

„On ti to dovolil?" Scottovy oči se na mě nepřestávaly upírat a já byla připravená chytit je každou chvílí do otevřených dlaní. „Zbláznil se snad i on?"

„Ví, že je to něco, co doopravdy musím udělat, Scotte," pokusila jsem se mu vysvětlit, „protože já musím vraždu svých rodičů pomstít! Prostě musím! Neříkej mi, že kdyby někdo zavraždil tvé rodiče, nechtěl bys toho parchanta zavraždit taky!"

„Ale když se dostaneš na vrchol toho seznamu, možná se ani nedožiješ toho, že tě odsud pustí!" Jeho výraz byl plný strachu. Bál se o mně.

„Dožije, když bude mít kolem sebe někoho, kdo jí bude chránit a kdo odejde spolu s ní." Alex se ozval ze svého místa na podlaze, kde se už nějaký ten čas povaloval, a když jsme se na něj otočili, posadil se a nohy si zkřížil pod sebe.

„Poslouchám," řekl Scott a čekal.

„No, když máš takový strach, že se Fyn něco stane, což dost pochybuju, tak se musíme dostat na ten seznam taky. Když budeme nahoře, budeme moct Fyn chránit."

„Ale kvůli tomu přeci nemusíme být ani na tom seznamu, ne?" ozval se Paul, který si v ten moment připadal jako na tenisovém turnaji. „Proč bychom se šplhali na vrchol toho seznamu?"

„Je to asi tajné, ale to neznamená, že vám to neřeknu," Alex se k nám přiblížil a pokynul nám, ať jdeme blíž. „Zaslechl jsem, jak se Light baví s nějakým chlápkem o tom, že Hopkins chce tu topku seznamu posledních několik měsíců před případným propuštěním izolovat od ostatních a vycvičit sám s těmi nejlepšími, co nás tu mají na starosti. Takže pokud chceme zůstat s Fyn až do konce, musíme se tam dostat, protože pokud je to pravda a oni nám ji pak odvedou, těžko ji ochráníme, když se k ní nedostaneme." Odtáhl se od nás a zase se usadil na místo, ze kterého se zvednul.

„Tak co na to říkáte?" zeptala jsem se svých přátel a usmála se na ně. „Půjdete do toho se mnou?"

Paul se usmál a Scott zavrtěl hlavou. „Nic jiného nám asi nezbyde."

Teprve když jsem si večer, po únavném dni, zalezla pod deku v pokoji, došlo mi, jak strašné štěstí mám, že jsem obklopena třemi tak skvělými přáteli. Alexe jsem sice neznala tak dobře, jako Paula a Scotta, ale přesto mi přišlo, jakoby k nám patřil od samého začátku. Byli jsme teď jako tři mušketýři, ale který z nás byl d'Artagnan, to jsem nevěděla.

Usnula jsem překvapivě rychle na to, kolik věcí se mi honilo hlavou, a ráno vstala chvíli před buzením. Byla jsem plná energie a připravená prodrat se mezi všemi těmi, co tu byli, až na vrchol seznamu, který by mi zaručil to, po čem jsem už několik dní toužila. Pomstu.

Z pokoje jsem vyšla na téměř prázdnou chodbu a vydala se jí k východu na nádvoří. Tam jsem stanula ve své řadě jako jedna z prvních a až po pár minutách jsem se dočkala svých mušketýrů. Stáli jsme tam tak vedle sebe, poslouchali Hopkinsův projev, a když nám zavelel rozchod, přesunuli jsme se hned do jídelny a k našemu stolu. Když jsme se všichni usadili se svými tácy se snídaní, všimla jsem si, že tváře mých přátel vypadají jinak, než každé předchozí ráno. Nebyly ospalé, ale naopak velmi čilé.