FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

DAR OD BOHA

Otevřela jsem dveře svého pokoje a vyšla na chodbu, kde jsem se okamžitě zařadila do chumlu studentů směřujících na nástup. Byla jsem unavená, a tak jsem ani neměla sílu se vzepřít silné ruce, která mě vytáhla po několika metrech ven a odtáhla mě stranou od hlučícího davu. Nejdřív jsem jen tupě zírala na šlachovitou a silnou ruku držící mé předloktí a až pak mi došlo, že ta ruka je napojená na paži a ta na tělo. Došla jsem tedy k závěru, že mě drží člověk. Zvedla jsem tedy pohled k jeho obličeji. Byl to Igor a tvářil se nanejvýš rozhozeně a nervózně.

"Proboha, co se ti stalo? Někdo tě zdrogoval nebo co?" Vybalil na mě Igor, přistoupil ke mně blíž a sledoval moje zorničky.

"Ne, nikdo mě nezdrogoval. Jen špatně spím, to je celé. Na tréninku budu zase dobrá. Snídaně to vždycky zlepší." Odpověděla jsem ospale a nejspíš i trochu nesrozumitelně, protože Igor se na mě díval pořád tím stejným starostlivým pohledem, který, abych řekla pravdu, se mi celkem zamlouval.

"Jak to, že špatně spíš? Zajdi si na ošetřovnu, dají ti něco na spaní. Nesmíš se tu po ránu motat jako živoucí mrtvola. Ne teď. Musíš být pořád ve střehu." Igorova slova byla zbarvena hněvivým podtónem. Co mu je?

"Budím se. Mám tyhle sny..." Sny, které bych radši neměla. Neustále jsem se vracela do Severní Koreje, viděla jsem tváře lidí, jejichž životy byly ukončeny mou rukou. Objevovali se jako živí mrtví ve všech mých snech. A když mě nevytrhly ze spánku jejich mrtvé kalné oči a rozkládající se těla, tak to byl pocit, že mě někdo neustále sleduje. Je to jasné, hrabe mi.

"Pořád ty samé sny? Ty, co se opakují od tvého návratu z mise?" Igorův pohled změkl. I jeho hlas byl jemnější.

"Jo," přisvědčila jsem, "ale taky se objevil nový. Vidím v něm muže a ženu. Mají stejné vlasy a oči, jako mám já. Usmívají se na mě. Pak uslyším hluk a oni se usmívat přestanou. Muž mě vezme do náruče a někam mě strčí. Je tam tma a málo místa a řekne mi, ať jsem potichu. Pak za námi přijde ta žena. Má v rukou dva Glocky G21. Nakloní se ke mně, políbí mě na čelo a řekne, že mě má ráda. Ten muž udělá to samé. Pak si od ní vezme pistoli, zavře mě tam, kam mě strčil a pak už je slyšet jen výstřely." Celá se chvěju. Ten sen je tak živý. A děsí mě snad ještě víc, než sny o mrtvolách nebo KLDR.

Pohlédnu zpět na Igora s šokovaným výrazem ve tváři. Zdá se mi, že neví, co by měl říct.

"Řekla jsi o tom ještě někomu?" vypraví ze sebe nakonec.

"Ne, neřekla." Jeho výraz mě začínal pomalu ale jistě děsit. Kam zmizel ten sebevědomý Rus?

"Dobře, teď mě velmi dobře poslouchej." Při těch slovech mě pevně uchopil oběma rukama za ramena a sklonil se tak, aby mi hleděl přímo do očí. "O tomhle nikomu nesmíš říct. Nikomu. Ani Scottovi ani Paulovi. Je to nebezpečné. Nejen pro tebe, ale i pro ně. Zajdi na ošetřovnu za slečnou Beckettovou a popros ji, jestli by ti nemohla dát něco na spaní. Musíš být fit. Hopkins mě  posílá do Egypta co možná nejdřív, potřebuje, abych tam ještě něco zařídil, než za mnou dorazí studenti. To znamená, že už dnes se musíš připojit na trénink k ostatním. Nikde nechoď sama, nebo s lidmi, kterým plně nedůvěřuješ. Dávej na sebe pozor. Je to důležité." Stáhlo se mi hrdlo a srdce mi bušilo tak rychle, až jsem se bála, že to se mnou na místě sekne. Nemohla jsem mluvit, jako by mi hlasivky vypověděly službu, a tak jsem jen přikývla. Igor se nejspíš malinko uklidnil, protože povolil stisk mých ramen a narovnal se, takže nade mnou zase čněl o pár desítek centimetrů.

"Tak jo, teď jdi na nástup, ať nemáš průšvih z toho, že přijdeš pozdě." Pobídl mě, a tak jsem se otočila a zařadila se za poslední skupinku lidí směřujících ven na nástup.