FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

NEUSTÁLE NA POZORU

Jen co se všichni dospělí rozešli za svými povinnostmi, dav studentů se dal do pohybu a já s ním. Dívala jsem se kolem sebe a hledala mezi procházejícími lidmi Paula, který se mi ztratil, jen co se shromáždění rozpustilo. Musela jsem vědět, jaký má na to názor. To, co Hopkins právě udělal, byla válka. Rozpoutal válku mezi studenty. A následkem bude krutá genocida.

Konečně jsem uviděla jeho světlou kštici a přidala do kroku, abych ho stihla, než se rozběhne k jídelně, aby na něj zbyl nejlepší výběr. Dohnala jsem ho a chytila ho za ruku. Otočil se ke mně a když se mi podíval do očí, bylo mi hned jasné, že má z nového skvělého nápadu ředitele stejné pocity, jako já. Potřebovala jsem to ale slyšet.

"Co si o tom myslíš?" zeptala jsem se ho, když jsem ho odtáhla trochu stranou od proudící masy lidí, která byla momentálně zabraná jen do svých vlastních úvah, a byla by schopná srazit a pošlapat každého, kdo se jim připlete do cesty.

Paul na mě upřel své vše říkající oči a smutně se pousmál. "Myslím si to samé, co ty," řekl a zadíval se směrem na kolemjdoucí hlavy. "Na ošetřovně teď přibude hodně zraněných. Měli by asi sehnat nějaké posily." Odmlčel se.

"Rivalita mezi jednotlivými studenty teď rapidně vzrostla, Fyn," mé jméno jakoby jen zašeptal, "dostala naprosto nový směr. Všichni se budeme chtít dostat do první dvacítky." Povzdechl si a promnul si kořen nosu.

"Jsme trénovaní na to, abychom zabíjeli na povel. Teď nám Hopkins dal možnost, šanci, abychom ukázali, co v nás je. Abychom prodali, co jsme se tady naučili," zírala jsem na něj. Jeho slova mi brala dech. To, co ale řekl poté, mi málem podlomilo nohy. "Všichni se budeme chtít dostat na vršek seznamu. Ať to stojí, co to stojí." Položil mi svou velkou dlaň na rameno, zmáčkl mi ho, a potom kolem mě prošel a připojil se k proudu lidí jdoucích na snídani. Dívala jsem se za ním a přehrávala si jeho slova stále dokola.

Všichni se budeme chtít dostat na vršek seznamu. Ať to stojí, co to stojí.

Byla jsem na vrcholu a brala místo ostatním. Musela jsem najít Igora!

Otočila jsem se na patě a kdyby mě nezastavily napřažené silné paže v černém svetru, vrazila bych přímo do člověka, kterého jsem se právě vydala hledat.

"Fyn," vydechl a silně mi zmáčkl ramena, za která mě chytil. Bolelo to, ale znamenalo to, že se mu ulevilo, že mě našel.

"To, co Hopkins udělal, neskončí dobře!" řekla jsem zostra a zamračila se na svého největšího spojence, kterého jsem momentálně měla poblíž. Můj hlas zněl rozhodně a pevně, ale přeci jen se na konci zlomil a Igor tak vycítil mé obavy. Jeho stisk zesílil.

"Fyn, musíš mě teď bedlivě poslouchat!" zašeptal a naklonil se ke mně blíž, abych mu lépe rozuměla. "Nikam nechoď sama. Neopouštěj své přátele a na všechny tréninky, jídla, hodiny, prostě všude, choď s předstihem a hlavně ne sama!" Jeho výraz byl prosebný. Taky se mu Hopkinsovo rozhodnutí nelíbilo.

"To, co Hopkins udělal, bude velká pohroma. Zasel mezi své studenty velké množství nenávisti a brzy se začnou tvořit skupiny, pokud už nezačaly, které budou mít v plánu ostatní studenty zneškodnit, aby se dostaly v seznamu výš!"

Chtěla jsem něco namítnout, ale nepustil mě ke slovu. Popadl mě za předloktí a začal si prorážet cestu skrz postupující dav, který ne a ne se zmenšit. Když jsme byli téměř před jídelnou, vytáhl mě na stranu a otočil mě čelem k tabuli, na kterou jsem ze svého místa dobře viděla.

"Vidíš své číslo, Fyn? Vidíš, kde jsi? Úplně nahoře!" sykl mi do ucha a mě zalil studený pot. "Odteď už nejsi nikde v bezpečí. Institut se pro tebe stal zónou smrtelného nebezpečí. Máš takový náskok před ostatními, že by tě museli vyřadit ze všeho dění nejméně na půl roku, aby tě dostihli!" Jeho slova se mi zarývala do mozku s krutou přesností.