FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

HLAVU VZHŮRU

Dny plynuly a slévaly se dohromady. První týden po návratu Paula a Alexe jsem byla naprosto nepoužitelná, my všichni. Každý den jsem měla sezení u psycholožky a trávila u ní dlouhé hodiny. Někdy jsem mluvila, jindy celou dobu plakala a nebo jsme jen mlčky seděly a já koukala někam do dáli. Paní doktorka byla moc hodná a měla uklidňující hlas. Její ordinace byla snad jediná místnost v institutu, která nebyla vymalovaná bíle, když se pominou místnosti obývané ředitelem. Stěny byly natřeny meruňkovou barvou a ozdobené barevnými obrazy zátiší. Uprostřed místnosti stála velká žlutá sedačka, na které jsem si tak zvykla sedávat a dívat se z obrovského okna na les prostírající se za plotem.

"Už jsou to skoro dva týdny Fyn, tohle trápení ti nepomáhá, ubíjí tě. Musíš Scotta nechat jít." Její hlas byl hřejivý a vemlouvavý, ale slova, která vycházela z jejích úst byla studená a zařezávala se mi do hrudi, jako dýky. Nereagovala jsem ale uvnitř mě křičela každá buňka, že to nejde, že Scotta nemůžu nechat jít.

"On by si nepřál, aby ses trápila. Chtěl by, aby jsi šla dál. rozhodně ne, aby jsi na něj zapomněla, ale aby jsi jeho památku uctila. Tím, že se budeš utápět v slzách a žalu, toho nedocílíš. Co by Scott chtěl, hmm?"

"Chtěl by, abych bojovala." zašeptala jsem spíš pro sebe, než jako odpověď na její otázku. Scott byl ten, který se nás vždycky snažil hnát kupředu k co možná nejlepšímu výkonu. Scott by chtěl, abychom to nevzdali, abychom pokračovali k našemu vytyčenému cíli. Chtěl by abychom bojovali. Spolu a za něj.

"Děkuju Vám paní doktorko, už vím, co musím udělat." zvedla jsem se ze sedačky, usmála se na ní a vyšla dveřmi ven na liduprázdnou chodbu. Věděla jsem, co musím udělat a s tou myšlenkou jsem se vydala najít své přátele.

"Dobře, tak co máš?" Alex na mě vrhal bezvýrazný pohled od nohou mé postele, kde se posadil, jako už tolikrát předtím.

"Musíme počkat na Paula, musíme tady být všichni." odvětila jsem a zadívala se z okna, jehož široký parapet se stal mým nejoblíbenějším místem v celém pokoji. O několik minut později jsme už byli komplet usazeni na svých obvyklých místech a to včetně zadýchaného Paula, který sem běžel až z druhé strany budovy.

Zhluboka jsem se nadechla a pustila se do toho. "Musíme se vzchopit, Scott by z nás byl strašně zklamaný, kdyby nás tu takhle viděl. Byl by rád, že na něj myslíme a že nám chybí, ale to on věděl vždycky! Vždycky věděl, že ho milujeme a je nepostradatelnou součástí naší rodiny. Věděl to! On by nechtěl, abychom se utápěli v depresích a žalu, nechtěl by abychom byli zlomení, on by chtěl abychom byli silní. Silní a udrželi se na vrcholku Hopkinsovy tabule." Všechno, co jsem měla na srdci se ze mě vyřítilo, bez jakéhokoliv filtru. Hlas mi postupně zesílil tak, že jsem na kluky, kteří na mě třeštili oči plné šoku, ke konci křičela. "Chtěl by, abychom bojovali za sebe a také za něj," zašeptala jsem "protože jeden za všechny...", "a všichni za jednoho." doplnili mě kluci unisono.

Neplakala jsem, nikdo z nás neplakal. Hluboko v nitru jsme věděli, že to, co bylo řečeno je pravda, všichni jsme to tak cítili, jen jsme nechtěli jeden na druhého spěchat, to jsme ale netušili, že v tu chvíli, kdy jsme přišli o Scotta, se v nás něco zlomilo a my byli připravení na vše. To něco uvnitř nás jen čekalo na správný okamžik, kdy o sobě bude moci dát vědět. A ta chvíle se pomalu, ale jistě, blížila.

Plán byl jasný, dostat se na první příčky v seznamu. Během naší chvilky "psychické slabosti" jsme se ovšem propadli do poloviny seznamu, takže probojovat se zpátky na vrchol bude vyžadovat hodně tvrdé práce a maximální soustředění. To nám plně vyhovovalo, zaměstnávalo to naší mysl a naše těla byla tak fyzicky vytížená, že jsme prospali celé noci. Návrat do tréninkového procesu, který nám byl překvapivě z velké části odpuštěn, byl bolestivý, ale značně osvobozující. Běhání, kliky, švihadlo, překážkové dráhy, gymnastika a boj z blízka. Spousta prostoru pro povolení otěží frustraci a vzteku.
Igor se se mnou nijak nemazlil, v trénincích jsme navázali tam, kde jsme skončili a já trávila téměř každý večer po dobu asi deseti dní v lavoru plném ledu, abych byla schopna nadcházející den pokračovat. Igor bezpochyb věděl, jak bolavá a fyzicky zničená jsem se cítila, ale také věděl, jaké to je ztratit blízkého člověka a že tohle je jediná cesta, jak mi pomoci.
Na konci druhého týdne tréninku, když jsem si po skončení lekce balila věci a připravovala se k odchodu, se Igor zastavil ve dveřích do tělocvičny a otočil se mým směrem. "Vítej zpátky." pronesl a vyšel na volné prostranství.

Byla jsem zpět a odhodlaná, jako nikdy, získat to, co mi patří.

Ahoj všichni, moc se Vám omlouváme, že nám psaní kapitol tak trvá. Máme toho hodně a někdy člověku schází představivost a to se pak těžko píše.

Omlouváme se a děkujeme těm, co jsou i přes to stále s námi.
Dávejte na sebe pozor.

K+B