FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

CO MU UDĚLALI?

Scott uhnul pohledem a zavrtěl hlavou.

"Teď ti nic říct nemůžu," zahuhlal a sykl, "bolí mě hlava." Otevřela jsem pusu a chtěla namítnout, že ho nezdržím dlouho, ale kdo ví odkud se vedle postele najednou zjevila paní Beckettová a se smutným úsměvem mě začala od Scotta odstrkovat.

"Je mi líto, Fyn, ale Scott si musí odpočinout, a jestli ho bude bolet hlava, tak mu to nepomůže. Je hodně zubožený. Nech ho odpočívat. Popovídat si budete moci někdy jindy. Zkus to třeba zítra, to už by na tom měl být podstatně lépe," dostrkala mě až ke dveřím a než je za mnou zavřela, ještě se na mě usmála, "ráda jsem tě viděla. Vítej doma." Dveře se mi zavřely před nosem a já si povzdechla. Bylo mi jasné, že se se mnou na to téma prostě odmítal bavit. A nedivila jsem se mu. Jak bych se asi cítila já, kdybych tak surově zmlátila svého nejlepšího kamaráda? A ještě k tomu někoho, jako je Paul. Někoho, kdo tu byl někdy vážně omylem, protože by nebyl normálně schopný ublížit ani mouše. Nedokázala jsem si představit, že by z něj někdy mohl být chladnokrevný zabiják, jako...

... jako ze mě.

Ta myšlenka mi prostě přišla na mysl. Celé tělo se mi přitom napjalo. Svaly jsem měla jako struny. Stačilo brnknout a mohly se utrhnout. Vážně jsem si to o sobě myslela? Myslela jsem si o sobě, že jsem chladnokrevná? Znamenalo to, že jsem zabila tolik lidí, že nemám duši, nebo špetku soucitu? Opřela jsem se o zeď, která mě zastudila na odhalené kůži na ramenou, a pomalu se začala sunout na zem, když se dveře ošetřovny pootevřely a ven se protáhla slečna Beckettová.

"Fyn?" zašeptala a já otevřela oči a narovnala se.

"Ano? Stalo se něco?" Žena zavrtěla hlavou a došla ke mně.

"Jen jsem myslela, že bys měla vědět, co všechno se se Scottem dělo, když jsi tu nebyla. Asi bys to měla vědět." Přikývla jsem. Chtěla jsem to vědět. Musela jsem to vědět. Nedokázala jsem vysvětlit proč, ale přišlo mi, že to vše mám na svědomí já. Hopkins to stejně udělal jen proto, aby mě donutil zabíjet. A povedlo se mu to.

"Dobře," špitla jsem a můj vlastní hlas mi najednou zněl podivně daleko. Ošetřovatelka si mě se zájmem prohlédla.

"Fyn, děje se něco? Jsi úplně bledá!"

Mávla jsem rukou. "Vše je v pořádku, slečno. Jen jsem strašlivě unavená a všechno mě bolí."

"Měla by ses jít omýt a zalézt co nejdříve do postele. Jsi si jistá, že ti to teď mohu říct?"

Přikývla jsem. "Samozřejmě. Půjdu se umýt, až potom. Jsem v pohodě." Pokusila jsem se o povzbuzující úsměv, ale nebyla jsem si jím moc jistá. Slečna Beckettová kývla a zhluboka se nadechla.

"Jak bych jen začala. Už asi víš, že tady panují trochu jiné podmínky, než všude jinde," přikývla jsem, "a tak, když Scott zbil Paula, okamžitě ho zavřeli na samotku, aby nikomu dalšímu neublížil. Ani nám nedovolili, abychom ho ošetřili. Stejně jsme měli hodně práce s Paulem, ale mohla jsem mu alespoň vyčistit některé rány. To je ale nepodstatné. Důležité je to, že jen co jsi odjela, začal prosit o to, aby mohl ven. Žádal, aby ho pustili ven. Chtěl se omluvit Paulovi, chtěl vědět, jak na tom jeho přítel je, ale dozorci si mysleli, že to říká jen proto, aby mohl Paulovi ublížit ještě víc, a tak si od Hopkinse vyžádali příkaz, aby mohli Scotta dovést k psychologovi. Spousta lidí neví, že tady nějaký vůbec je. Moc se o něm nemluví, protože když už k němu někoho pošlou, tak je to vážné. Scott to vůbec nepotřeboval, ale přesto ho tam poslali." Odmlčela se.

"Co mu tam udělali?" Málem jsem se neudržela na nohou, ale kousla jsem se a přinutila se zůstat stát.

"On spíš než psycholog, je psychiatr, a s ničím se moc nezaobírá. Nevím přesně, co Scottovi dělal, ale prý hodně křičel. Vyslýchal ho téměř každý den. Ptal se ho, proč napadl Paula, a chtěl po něm vědět věci, které čtrnáctiletý kluk nemůže vědět." Opět se odmlčela. Kolena se mi třásla. Představovala jsem si Scotta, jak leží přivázaný k doktorskému lehátku, jak má na spáncích elektrody a jak při každé odpovědi, která se doktorovi znelíbí, dostane další dávku. Zatočila se mi hlava. Netušila jsem, co dnešní psychiatři dělají, ale jestli Scott křičel, rozhodně to nebylo nic příjemného. Scott nekřičel, dokud bolest vydržel, a on toho vydržel hodně. Co tak strašného mu mohl ten psychopat udělat? Mohl by křičet, když by dostával do hlavy proudy? Četla jsem o tom několik článků a vždy v nich dostávali ti chudáci do úst jakýsi roubík. Nemohl ale přeci klukovi, ze kterého měl jednou být nájemný vrah, dělat takové věci s mozkem, který bude při své budoucí práci potřebovat. To by Hopkins nedovolil. Tak co tedy dělal ten chlap mému nejlepšímu kamarádovi? A na co se ho ptal?