FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

ATENTÁT NA PATRIKA

Snažila jsem se popadnout dech a nevnímat bolest v pravém rameni, které bylo otočené do takového úhle, že hrozilo, že každou chvíli opustí kloub svou mělkou jamku a já budu trpět ještě víc. Igorovo sevření nepovolovalo a já začala vidět mžitky před očima. Nechtěla jsem se ale vzdát. Udělala jsem jednu hloupou chybu a skončila jsem na podlaze – a teď ještě hrozilo, že s vykloubeným ramenem.

„Vzdej se!" zasípal mi do ucha. Taky už byl unavený. To by pro mě mohlo být výhodou a šancí, ale bolest v rameni začínala být nesnesitelná, a tak jsem položila volnou dlaň na zem vedle sebe a párkrát s ní o ni bouchla.

Igor uvolnil úchop, ale stále mě nepouštěl. Nespokojeně jsem se zavrtěla, ale syknul na mě, ať se nehýbám.

„Chci tě pustit opatrně, abys sebou necukla a tu ruku si nevykloubila vlastním přičiněním. Držel jsem tě příliš dlouho. Proč jsi to nevzdala dřív? To jsi doopravdy tak strašlivě tvrdohlavá?" Pokrčila bych rameny v odpověď, ale měla jsem zakázáno se hýbat a tak jsem jen zamručela.

„Jsi neuvěřitelná!" procedil skrz zuby, když mi paži pomalu vracel do normální polohy. Z jeho tónu jsem nepoznala, zda jde o sarkasmus, nebo kompliment – tak jako tak mě to ale potěšilo.

Když jsem se ten večer celá zničená vracela z tréninku do svého pokoje, přemýšlela jsem, jestli je ten kluk, který se tak zčista jasna dostal až na samý vrchol toho vražedného seznamu, stále naživu. Podle toho, co jsem zvládla zachytit z Hopkinsova rozhovoru, jsem věděla jen to, že bylo jeho tělo doneseno na ošetřovnu. To, že nepoužil dotyčný jméno, ale označil ho místo toho jen slovem tělo, nemuselo nic znamenat. Byla jsem si jistá, že se tu pohybuje tolik studentů, jejichž jména jsou stále pro někoho záhadou.

Rameno mě bolelo a každou chvíli mi v něm nepříjemně bodlo, ale doufala jsem, že se z toho vyspím a ráno to bude v pořádku. Došla jsem ke svým dveřím a vešla do pokoje. Když jsem za sebou zavírala, všimla jsem si přeloženého kusu papíru na podlaze. Někdo mi ho musel podstrčit pod dveřmi, když jsem byla s Igorem na tréninku. Dovřela jsem dveře, až to cvaklo, a sehnula se pro psaní. Když jsem ho rozložila, poznala jsem Paulovo písmo.

Toho kluka ze seznamu napadli v koupelně. Byla tam všude spousta krve. Pak ho odvezli, nevíme kam. Víme, kdo mu to udělal. Musíme toho kluka pomstít. Jmenoval se Patrik.

Přečetla jsem si tu krátkou zprávu ještě jednou. A poté zase. A zase.

Co dělal Paul v koupelně při takové rvačce? A jakto, že se mu nic nestalo? Pochybovala jsem, že by těm, co to udělali, nevadili svědkové. A s kým tam byl? Nejvíc mě ale zarazily poslední tři věty. Víme, kdo to udělal. Musíme toho kluka pomstít. Jmenoval se Patrik.

Patrik. Ten kluk měl jméno. A to, že jsem ho teď znala, dělalo z nějakého důvodu celou tu věc s přepadením osobní. Znal ho Paul? Bavili se spolu někdy? Pokud ano, i kdyby ne, byla pomsta na místě. Nevěděla jsem, z jakého důvodu se Patrik dostal na první místo seznamu, ale rozhodně nevypadal jako někdo, kdo by dostal plusové body za fyzickou zdatnost. Ne. Tohle byl jeden z mála studentů, kteří se tu objevili díky svému geniálnímu mozku, rychlému spínání a bystrému uvažování. Neměl tedy proti přesile útočníků sebemenší šanci. Pravděpodobně by ji neměl ani, kdyby to bylo jeden na jednoho.

Ráno jsem se setkala se svými třemi parťáky na shromáždění. Hopkins oznámil, že nikdy nečekal, že by se mezi jeho studenty mohla rozvinout taková míra nevraživosti. Jinak k včerejšímu incidentu nic nedodal. Naše skupinka se zastavila v rohu chodby, takže kolem nás proudil dav a nebylo na nás tak dobře vidět. A kdo by poslouchal někoho, o kom ani neví, protože ho nevidí?

Okamžitě jsem se otočila na Paula. „Ty Patrika znáš?"

Vypadal, že ho má otázka zaskočila a zastihla naprosto nepřipraveného. „No, ono to asi bude trochu složitější..."

„To mě teď momentálně ale vůbec nezajímá!" skočila jsem mu do řeči. „Já chci jen vědět, jestli toho kluka znáš!"

Kývnul.

„Dobře. To mi stačí. Teď je to osobní. A to znamená, že pomsta je nevyhnutelná." Založila jsem si ruce v bok a podívala se po svých přátelích. „Byli jste tam včera všichni společně?"

Kývnutí.

„A jak se to povedlo, že jste se tam objevili zrovna ve chvíli, kdy toho kluka masakrovali?" Alex se podíval na Paula se Scottem a musela mezi nimi proběhnout nějaká tichá konverzace, protože promluvil.

„Když Patrik utekl od tabule, a ty ses vydala na trénink, řekl nám Paul, že musíme Patrikovi pomoct, že ho nesmíme nechat samotného. Taky jsme byli se Scottem překvapení, že ho zná, ale nevyptávali jsme se. Stejně jako tobě i nám stačilo vědět, že to není jen nějaký neznámý kluk. Jméno už z něj dělá známého, a tím pádem jsme museli pomoct. Jen co jsi nám zmizela z očí, rozběhli jsme se toho kluka najít, ale nebyli jsme moc úspěšní, tak jsme se rozdělili s tím, že se setkáme za deset minut v koupelně, a uvidíme, co kdo ví. Když jsme tam doběhli a snažili se jeden druhému říct, na co jsme přišli a nepřišli, ozval se za dveřmi hluk, tak jsme se schovali do jednoho ze vzdálených sprchových kójí. Byli jsme překvapení, když dveřmi vběhl Patrik, už celý potlučený a od krve. Díval se kolem sebe a snažil se zřejmě najít někoho, kdo by mu pomohl. Paul už se zvedal z našeho úkrytu, když do místnosti vběhlo dalších sedm kluků..."

„Počkej, sedm?!" zarazila jsem ho. „To mi chcete říct, že na jednoho kluka, jehož nejlepší zbraní je mozek, se vydalo sedm kluků?!"

„Přesně tak. Okamžitě jsme Paula stáhli. A ti neandrtálci se na Patrika vrhli. Ani jeden z nás se na to nemohl dívat. Ale nemohli jsme nic dělat! Byli jsme jako opaření! Naštěstí se tam po pár minutách dostal dozorčí a ty kretény rozehnal, ale všude bylo strašně krve a Patrik vůbec nevypadal dobře. Ten chlap vzal telefon a někomu volal. Nakonec přišlo pár chlapů s nosítky a Patrika odnesli. Když odcházeli, všiml jsem si, že se mu zvedá hrudník."

„Takže přežil." Zavrtěla jsem hlavou, abych si urovnala myšlenky.

„Když jsem byla včera večer na tom tréninku, přišel za mnou Hopkins a chtěl si promluvit. Moc daleko jsme se ale nedostali, protože mu zazvonil mobil a podle toho, co jsem zaslechla, šlo právě o Patrika. Celý večer jsem pak na toho zmláceného kluka myslela a přemýšlela jsem nad tím, jestli ten útok přežil."

„Přežil," vložil se do toho Paul, „a právě proto se za něj musíme pomstít!"

„Přesně to uděláme, Paule, ale nejdřív mi řekni, kdo mu to udělal."

Paul se nade mne naklonil a začal mi šeptat jména do ucha. S každým dalším jménem ve mně narůstal vztek a po těle mi naskočila husí kůže.

„Jste si těmi jmény jistí?"

Kývnutí.

„Tak v tom případě to bude chtít hodně dobrý plán!"