FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

NEZABÍJEJ POSLA

Když slečna Beckettová odešla i s prázdným tácem, ulevilo se mi. Sice jsme se o té záležitosti dál nebavily, ale atmosféra už nebyla tak uvolněná, jako na začátku. Celkově jsem se nerada svěřovala se svou minulostí. Z části určitě proto, že jsem chtěla chránit svou rodinu, i když nevlastní, a také proto, že jsem ji sama moc neznala. Nevěděla jsem, zda se mi určité věci neděli jen proto, kdo byli mí biologičtí rodiče. Až když jsme s Alexem zjistili, jak to s nimi doopravdy bylo, začaly do sebe části skládanky, která byla do té doby rozházená po zemi a neúplná, zapadat. Když mi bylo asi šest, měla jsem často pocit, že mě někdo sleduje. Když jsem šla ze školy, když jsem šla z hřiště, dokonce i když jsem byla doma na zahradě a táta mě učil střílet z dětského luku. Říkala jsem to jak jemu, tak mámě, ale nevypadalo to, že by mi věřili. Tehdy to připisovali mé bujné fantazii, i když se na sebe vždy významně podívali. Oni věděli, že mě sledují. Museli to vědět. Ale nic mi neřekli. Proč? Aby mě chránili? Nebo aby chránili sebe?

*****

Nebyla jsem si vědoma toho, že bych si šla lehnout, ale probudilo mě zachrastění klíčů v zámku za mými zády. Otevřela jsem oči, pomalu se nadechla a zauvažovala nad tím, jak rychle bych se dokázala ke dveřím dostat. Došla jsem k závěru, že to nezjistím, pokud to nezkusím a s pomalým výdechem jsem napjala celé tělo, vyskočila z tvrdé postele a pokusila se překonat těch pár metrů k mřížím. Skončilo to tak, že mě silné paže natlačily na chladný kov a já zvedla oči ke svému trenérovi.

„O co se tady pokoušíš, Fyn?" V jeho očích bylo jasně znát, že mé počínání rozhodně neschvaluje. Zároveň ale vypadal pobaveně. Neodpověděla jsem, jen jsem pokrčila rameny.

„Copak ty nevíš, že utéct odsud by ti nepomohlo?"

„Jen jsem to chtěla zkusit. Nudím se tu. Nevím, kolik je hodin, jaký je den a jak dlouho tady ještě budu trčet." Jeho stisk povolil, odstoupil ode mě a já se odlepila od mříží.

„Rád bych ti odpověděl na všechny tvé otázky, ale znám odpověď jen na dvě."

„Jak dlouho mě tu můžou držet? Nic tak strašného jsem neudělala!"

Igorův pohled mluvil za vše. Měla jsem problém.

„Slečna Beckettová říkala, že to s ní není tak hrozné."

„Už ji pustili z ošetřovny."

„Tak proč jsem pořád tady?!" Igor se ke mně natáhl, vzal mě za rameno a pomalu mě odvedl k posteli, kde mě zatlačil do sedu a sám si ke mně přitáhl jedinou židli, kterou jsem v cele měla.

„Poslali mě, abych ti to řekl, takže nezabíjej posla," Igor seděl naproti mně a celé jeho tělo bylo napjaté. Byl ve střehu. Připravený se kdykoli bránit.

„Co se děje, proč bych Vás měla zabíjet?" Chtěla jsem dodat, že by se mi to stejně nepovedlo, ale raději jsem držela jazyk za zuby. Potřebovala jsem, aby mi Igor řekl všechno. A i když jsem dělala hloupou, bylo mi jasné, že tady jde o něco víc, než jen o můj útok na Natálii. Ale co by to mohlo být?

„Proč jsem tady?!" zatlačila jsem na Igora. Chtěla jsem odpovědi a on pořád mlčel a jen se na mě smutně díval. To nebylo zvyklé. „Pane!"

„Tvé přátele poslali na misi." Polilo mě horko a po celém těle mi naskočila husí kůže.

„Cože?" Zalapala jsem po dechu a musela se chytit kraje postele, abych se udržela v sedě. „Jak to myslíte, že poslali mé přátele na misi?" Igor si povzdechl, vstal ze židle a začal přecházet po malé cele sem a tam.

„Je běžné, že ve třetím ročníku posíláme některé studenty, kteří na to mají, na misi. Tebe poslali na misi hodně předčasně, protože chtěli vědět, jak jsi na tom a teď přišli na řadu tví přátelé. Podle všeho na to jsou skvěle připraveni a všemu nasvědčuje i jejich umístění na tabuli."

„Kdy?"

„Už odjeli." Zamotala se mi hlava a oči mě začaly pálit.

„Kam?"

„Brazílie."

„Spolu?"

„Scott s Paulem ano. Alex sám."

Kývla jsem. Alex to zvládne sám. Jsme si příliš podobní, než abych nevěřila, že to sám zvládne. A Scott s Paulem na sebe dohlídnout. Postarají se jeden o druhého. Já jsem tu zůstala sama.

„Dobře." Zvedla jsem k Igorovi oči. Ten přestal přecházet a jen stál uprostřed místnosti a díval se na mě.

„Jsi v pohodě?"

Pokrčila jsem rameny. „Budu, až se kluci vrátí."

„Zůstaneš tu maximálně ještě pár dní," pokračoval Igor, „dokud si nebude ředitel jistý, že neroztrháš každého, kdo se k tobě přiblíží."

„To jsem nemohla slíbit ani předtím, než mě najednou připravil o všechny přátele."

„Jeden ti tu zůstal." Igorova slova mi rezonovala v hlavě a v břiše se mi rozlilo lehké teplo. Nebyla jsem tu tedy úplně sama.