FYN, dívka číslo 666 - Zpět do školy

CÍL ZASAŽEN

Člověk by nevěřil, jak chladné tu noci můžou být, když tu přes den vládne nesnesitelné teplo v kombinaci s vlhkem, které dělá vdechovaný vzduch nesnesitelně těžkým. Už jsme tu strávili něco málo přes týden a zatím se nám nepodařilo dostat k cíli blíž než na kilometr. Věděl jsem, že první mise nebude jednoduchá, jako ostatně nic, před co nás v institutu postavili, ale tohle je úplně jiný levl.

"Scotte, pojď sem, je čas se trochu najíst a musíme se nějak zahřát, nebo mi upadnou všechny prsty. To bych pak mohl rozdávat jen facky a pěsťovky." Zavolal na mě Paul od našeho provizorního tábořiště, než se po chudé večeři přesuneme do koruny nějakého stromu, na který se nám podaří vylézt. Otočil jsem se tedy na patě, zády k džungli a rozešel se k Paulovi.

Jak Fyn zvládla svou první misi tak brzy a úplně sama? A co asi teď dělá?

*****

Hopkins mě nechal zavřenou na samotce něco málo přes dva týdny, během té úmorně dlouhé doby mě navštívil celkem čtyřikrát. Ani jedna z jeho návštěv netrvala déle než pár minut a ani jedna nebyla vítaná. Dny a noci mi splývaly v jedno a čas se vlekl vražedně pomalu. Asi v půlce své "dovolené" jsem se rozhodla věnovat se meditaci, ta se dala praktikovat i s řetězy na rukou a na nohou a zároveň to byla jedna z možností, jak zabít trochu času. Musím se přiznat, že mi tato praxe, které jsem ze začátku pramálo věřila, pomohla se zvládáním mé nátury, návaly vzteku a agrese.

Procházela jsem šedivou chodbou, míjela jsem dvojice a celé skupinky studentů, kteří se smáli a tlachali a já byla sama. Snažila jsem se na to nemyslet a zabavit se něčím jiným. Věc, která mi dostatečně zaměstnávala mozek a byla tak jedním z mých spojenců, bylo studium. Teď, když tady kluci nebyli a já neměla moc, teda spíš žádné, mimoškolní vyžití, mohla jsem plně soustředit všechnu svou pozornost na školu. Řekla jsem si, že když už to tak je, tak z toho vykřešu, co jen půjde. Vždycky jsem byla dobrá studentka a když jsem se pro něco nadchla, excelovala jsem. Pracovala jsem v hodinách, brala si domácí úlohy navíc a za pár dní nashromáždila takové množství knih, že bych si mohla v pokoji otevřít vlastní knihovnu. Mou druhou berličkou byl fakt, že po tom incidentu s Natálií, mě Light odmítl zařadit do jakékoli tréninkové skupiny a tak jsem mohla začít znova trénovat s Igorem. Igor byl moje kotva v tomhle světě.

"Prý už jsi přestěhovala hodnou část knihovny paní Woodwickové k sobě." Pronesl Igor během jedné z pauz. Seděli jsme na podlaze ve staré tělocvičně, kam jsme si přitáhli několik terčů a figurín a procvičovali si vrhání nožů a střelbu na cíl.

"A co, stejně si je nikdo nepůjčuje." Pokrčila jsem rameny a pohrávala si s kudličkou ležící mi v dlani.

"Paní Woodwicková se bojí, že si otevřeš vlastní knihovnu a budeš jí fušovat do řemesla." Igorovi při té představě zacukal koutek úst. A jeho pobavení, i když na můj účet, což bych ještě před skoro měsícem zvládala hodně špatně, mě zahřál v břiše a já se musela taky lehce usmát.

"Studuju věci navíc, potřebuju se nějak zaměstnat, abych nemohla přemýšlet nad tím, jak se kluci někde schovávají ve stínech a pracují na tom, aby se nenechali zabít. Vím, že jsou dobře připravení a o Alexe se tolik nebojím, jsme si v mnoha ohledech podobní, ale o Paula se Scottem mám strach. Ti dva jsou magnet na problémy. Stojí při mě od té doby, co jsem sem přijela. Jsou moje rodina, nemůžu ztratit jedinou rodinu, kterou mám, znovu už ne." Srdce se mi sevřelo úzkostní a tep se mi zrychlil. Seděla jsem tam, uprostřed tělocvičny, se zavřeným očima a snažila se zklidnit dech, tlukot srdce a především svou mysl. Byla jsem tím tak zaneprázdněná, že mi až po chvíli došlo , že Igor na mou odpověď nezareagoval. Otevřela jsem oči a střetla se s Igorovým pohledem.

"Rozumím, ale neboj se, kluci se o sebe postarají. Jsou to přece tvoji zbylí mušketýři, ti zvládnou všechno. Neztratíš je, oni by tě nikdy neopustili." Přísahala bych, že se Igorovi zaleskly oči slzami, ale hlavu na špalek bych za to nedala.

"Můžem pokračovat? Mám chuť něco trefit a myslím si, že Vás dneska porazím, pane." Popotáhla jsem a vyskočila na nohy točíce nožíky v rukou.

"No tak se na to podíváme." Ušklíbl se Igor, sebral svůj příděl nožů a postavil se vedle mě.

Cítila jsem, že dneska převezu Igora na plné čáře.

V trefování na cíl jsem byla moc dobrá, Scott by řekl, že jsem nejlepší na škole a Paul by přihodil, že jsem se s vrhacím nožem v ruce už dozajista narodila. Alex by se smál, ale pokyvoval by hlavou na souhlas.

Moc mi chyběli, ale musela jsem věřit tomu, že budou v pořádku a že se mi vrátí zpět.

****

Utíkali jsem, oba promoklí na kost a s blátem v očích. Sečná rána na stehnu mě zpomalovala, ale já se nehodlal vzdát a tak jsem běžel dál. Paul se mi vzdaloval, ale neustále se za mnou otáčel a střílel na naše pronásledovatele.

"Kruci, jsem na suchu! Došly mi náboje! Poběž Scotte, dělej, musíme k řece. Už je to jen pár set metrů! Dělej brácho!" Paul na mě pokřikoval a pobízel mě k rychlejšímu tempu, ale já nemohl. Pak se ozval další výstřel a mým pravým bokem projela otupující ostrá bolest. Rychlost kulky mi zrotovala trupem a já se sesunul k zemi. Paul vykřikl a rozběhl se ke mně. Padl vedle mě na kolena a tlačil mi na díru, kudy mnou prošla kulka a ze které se řinula horká krev. Opakoval moje jméno a snažil se mě zvednout.

"Paule...běž...musíš se...vrátit...k...Fyn." Chroptěl jsem a každé slovo mě bolelo.

"Nemůžu tě tady nechat! To nejde!" Paul plakal.

"To je...dobrý." Snažil jsem se na něj usmát, ale už mi po tvářích také stékaly slzy.

Hlasy se k nám přibližovaly.

Paul se ke mně sklonil a pevně mě sevřel ve svém typickém medvědím objetí.

"Mám tě moc rád brácho. Je mi to moc líto. Mám tě rád Scotte." Vzlykal mi Paul do krku.

"Já...tebe...taky...navždy." Jemně jsem ho sevřel vší silou, která mi zbývala.

"Teď...jdi...musíš."

Paul mě neochotně pustil, políbil mě na čelo. Zvedl se, naposledy se na mě ohlédl a pak se rozběhl pryč.