Trochu jiná princezna

1. Prolog

-Princezna-

Mé jméno je Madison Elizabeth Blackettová a jsem princezna říše Doldastam. Má matka je královna Alžběta III. z rodu Villiers a můj otec je Philip z rodu Blackett.

Mám dva starší bratry a jednoho mladšího. Mému nejstaršímu bratrovi, Thomasovi, je dvacet dva let a oženil se s princeznou Amelií ze Západní říše. Druhý bratr, Charlie, zatím žádnou manželku nenašel. Je mu osmnáct a je spíše samotář, po otci. Náš nejmladší, Liam, většinu času tráví na stromě. Je mu sotva deset let. Všichni tři jsou bruneti, máme to v rodině.

Naše království není zrovna velké, ale zato je nádherné. Nikdy bych ho nevyměnila. Náš lid si žije dobře. Nikdo není ani moc chudý, ani moc bohatý. Prostě průměrný život. Nejsou tady žádná náhlá úmrtí, ani žádné únosy, či krádeže. Lidé žijí spokojené životy a mají nás rádi.

V zámku máme nejméně deset ložnic. Druhé patro je mé a mých bratrů, třetí patří rodičům. V přízemí je sál na plesy a bály, knihovna, pracovna, jídelna, kuchyně a také ložnice, kterou jsme založili pro služebnictvo. Pokud nemají domov, mohou bydlet v zámku s námi. Byli nám za to opravdu vděční a já byla tak ráda za můj nápad. Řekla mi o tom má služebná Sofie. Povídala mi o tom, jak rodinám docházejí peníze a nemají kde bydlet a tak jsem jim nabídla náš zámek. Otec ze začátku nesouhlasil, ale pak polevil, jako vždy.

Myslím, že nejsem jako ostatní princezny. Před rokem na mé narozeniny přijely princezny z různých říší. Plno z nich mluvilo jen o svých šatech, drahých šperků a princátkách. Díky bohu, že tam byli i mí bráškové, jinak by to byly nejhorší narozeniny v mém životě.

Tehdy jsme utekli do lesa a já mohla použít dárek, který jsem dostala od Thomase. Byl to luk a šípy, nejlepší dárek. Matka a otec mi ho chtěli vzít, že se to prý pro princeznu nehodí. Ale já ten dárek zbožňovala. Střílení nebyla moje silná stránka, to byl šerm. Thomas mi vysvětlil, jak mám střílet a tak jsem napnula luk. Trefila jsem se do stromu, přesně jak jsem chtěla. Nesnášela jsem krev a vraždění. A je to tak pořád.

Matka mě učila způsobům mravnosti. Uměla jsem číst, psát i počítat. Co více asi potřebuji? Každý den mě učila. Dělala jsem, že ji poslouchám, jako vždy.

"Madison, posloucháš mě?" optala se mě matka na hodině etikety. Zrovna jsem si kreslila. "Madison?!" zakřičela na mě. Zvedla jsem hlavu.

"No matko, učíš mě tady, že zvyšovat hlas je neslušné a sama na mě křičíš?" zeptala jsem se s úšklebkem. Mamka si povzdechla a snažila se uklidnit.

"Madison, o čem jsem právě mluvila?" zeptala se mě matka a já se zamyslela.

"No o tom, že jsem princezna a měla bych se chovat spořádaně." odpověděla jsem ironicky.

"Madison, začni to brát vážně, zítra ti je šestnáct." řekla má matka vážně.

"Jistě, Vaše Veličenstvo. Smím odejít?" zeptala jsem se.

"Radši už běž." odpověděla matka a začala vrtět hlavou.

"Ano, již jdu, Vaše Veličenstvo." odpověděla jsem sarkasticky a odešla z knihovny. Byl už večer a tak jsem šla rovnou do své komnaty.

"Má paní." řekla Sofie, když jsem vešla do mého pokoje. Ušklíbla jsem se a zavřela dveře. "Jak sis užila etiketu?" zeptala se, hned co jsem k ní došla. 

"Proboha, to bylo tak úžasné. Víš, že jako princezna se musím chovat spořádaně?" opáčila jsem a obě jsme se daly do smíchu.

"Půjdeš hned spát?" zeptala se, až se uklidnila. Jak já ji mám ráda.

"Asi jo, zítra mám svůj velký den." řekla jsem s radostí. "Tak běž, ať Conor nemusí čekat." Věděla jsem, že jde za ním. Conor byl náš sluha. Sofie se do něho zabouchla a Conor zase do ní. Už jsou spolu dva měsíce.

Sofie se ušklíbla a vydala se k východu. "Dobrou noc, princezno."

"Dobrou, Sofie." usmály jsme se na sebe a ona odešla.

Umyla jsem se a vlezla do své teploučké postele. Zítra je mi šestnáct. Sladkých šestnáct. Při této myšlence jsem usnula.

pokračování příště