Trochu jiná princezna

2. Žádné sladké šestnáctiny

-Princezna-

"Madison, vstávej." Sofie se mnou začala třást. "No tak vstávej." 

Otevřela jsem oči a uviděla Sof s mými šaty na oslavu. Vesele s nimi zamávala. Zakňourala jsem a více se zabalila do mé voňavé přikrývky. 

"Princezno, je to vaše oslava narozenin." řekla. Ani jsem se nehnula. "Dobrá, tak tedy jinak. Přijel za vámi Thomas." Hned jak to dořekla, vyskočila jsem s postele.

"Cože? Bráška je tady?" vyjeveně jsem vykulila oči. Thomas tady byl naposledy před půl rokem, kdy měli rodiče výročí svatby a královna slavila své narozeniny. Od té doby měl vždycky moc práce a na mě neměl čas. Skoro každý den jsem mu psala dopisy a posílala mu je. Odpověděl maximálně pětkrát a pořád se jen omlouval nebo děkoval. 

Šla jsem do vany, abych se poté mohla převléknout. Byla jsem tam asi dvě minuty. Chtěla jsem vidět Thomase. Hrozně mi chyběl. Sofie mi pomohla do mých nových světle modrých šatů a rozčesala mi vlasy. Nechala je rozpuštěné, jen mi na každou stanu dala sponku. 

"Páni. Tobě tak strašně moc sluší." rozplývala se nad svým dílem. Otočila jsem se k zrcadlu a zadržela dech. Proboha, vážně mi to slušelo, a jak. Usmála jsem a otočila se zpátky na Sofie.

"Mockrát ti děkuji Sofie. Ani nevíš jak moc jsem ráda, že tě mám." vydolovala jsem ze sebe a objala ji. 

"Pozor na šaty, Madison." řekla a odtáhla se. Ušklíbla jsem se. 

"Víš co? Kašlu na šaty." Obě jsme se usmály a znovu se objaly. Co já bych si bez ní počala?

"Půjdeme? Všichni už na vás čekají. Jsou venku." řekla a vyrazila se mnou z mého pokoje. 

Na chodbě stála nějaká postava. Byla zády ke mně. Počkat. Tohohle člověka bych poznala kdekoliv.

"Thomasi!" zakřičela jsme a běžela za ním. Otočil se a chytil mě. Zavrávoral, ale hned se zase narovnal. Objala jsem ho. Můj milovaný bráška se mi vrátil. Po dlouhé době jsem zase s ním a můžeme si o všem popovídat. O Amelii, životě v Západní říši, o tom co se změnilo, co tady nebyl. Prostě o všem.

"Tak z tebe už je žena, ségra. Moc ti to sluší." řekl, když jsem se odtáhla. 

"Děkuji, můj milý bratříčku. Ty taky docela ujdeš." uznala jsem. Usmáli jsme se na sebe.

"Co Amelie? Jaký je život v Západní říši? Co kralování? Jde to?" zahrnovala jsem ho otázkami. Odfrkl si.

"Hele, nemáš náhodou narozeniny? Tohle v tuto chvíli neřeš a pojď se bavit." řekl zvesela.

"Ty ses vůbec nezměnil, brácha." řekla jsem mu a vyrazili jsme ven.

Najednou jsem se zastavila. Stáli jsme před východem. Thomas se taky zastavil a zvědavě se na mě podíval. "Strach?" zeptal se a já se usmála. Já a bát se? Nikdy. 

Znovu jsem se dala do kroku a otevřela dveře. Podívala jsem se kolem. Bylo tu strašně moc lidí a všichni mě pozorovali. Začala jsem se červenat. Smáli se na mě a já jim úsměv oplácela. Příšerně dlouhý stůl s bílým ubrusem byl za mými hosty a uprostřed něj obrovský krásný dort. Vlevo na dalším stole byly dárky, a že jich bylo, celý stůl! Pohlédla jsem na svou matku. Zářila nadšením. Nervozně jsem se na ní usmála a vyrazila jsem za hosty. 

Asi po hodině mi všichni pogratulovali a my si konečně sedli a začali jíst. Když se všichni posadili, zjistila jsem, že stáli na parketě. Hudebníci začali hrát na své nástroje a lidi začali tančit. Thomas s Amelii, mamka s taťkou, Sofie s Conorem. Dokonce i Liam tančil s nějakou holčičkou v jeho věku. Musela jsem se usmát. 

"Smím prosit?" zeptal se někdo vedle mě a podal mi ruku. Podívala jsem se na něho. Bylo mu tak osmnáct. Měl krásné tmavé vlasy a modrozelené oči, které zářily. Usmála jsem se. 

"Ale jistě." přijala jeho ruku. Usmál se na mě a odvedl mě na parket. Dal mi ruku kolem pasu a já, na oplátku, na jeho rameno. Levou ruku jsem s ním spletla a začali jsme tančit valčík. 

"Smím znát celé vaše jméno, má lady?" zeptal se mě.

"Madison Elizabeth Blackettová." odpověděla jsem. "A vy jste?"

"O promiňte. Já jsem princ Henry Jonathan Firestone z Morrganu." řekl vážným hlasem. Morrgan? To je jedna z nejbohatších říší našeho světa. Také je to naše sousední říše, oproti které jsme jen malinký mravenec vedle medvěda. Překvapuje mě, že dorazili na mé narozeniny.

"Co děláte v naší říši...ehm, Pane?" Měla jsem mamku poslouchat při jejích hodinách. 

"Vy to nevíte?" zeptal se vyjeveně. Jeho oči mě propalovaly a hledaly odpověď.

"Co bych měla vědět?" Natočila jsem hlavu na stranu a čekala, jenže on nic neříkal. Zahleděl se někam za mě. Hudba utichla a on mě pustil. 

"Mockrát vám děkuji za váš tanec, ale už musím jít. Jistě se ještě uvidíme." řekl, uklonil se a odešel. Zmateně jsem se dívala kolem, ale ztratila jsem ho z dohledu. Pokrčila jsem rameny a šla si znovu sednout. Matka i otec už také seděli. Usmáli se na mě a já si sedla vedle mamky.

"Co tady dělá princ z Morrganu?" zeptala jsem se matky a ona se zarazila. Nervózně sevřela okraj svých šatů.

"Mami?" zeptala jsem se vážně. Dívala se před sebe a nevnímala mě. Nakonec se na mně podívala a vzala mě za ruku. 

"Projdeme se?" zeptala se a já přikývla.

Procházely jsme se zahradou a mamka se dívala všude kolem.

"Co se děje?" zeptala jsem se.

"Víš, jak mi bylo šestnáct, že?" načala.

"No a?" Pořád to nechápu.

"Můj otec mi domluvil sňatek s princem." řekla. Pořád nic.

"No a co to má společné se mnou?" Povzdychla si a podívala se na mě. Došlo mi to. Ne. To rozhodně ne. 

"Mami, řekni mi, že si ze mě děláš srandu?" žadonila jsem. Bylo mi jasné, že mi to nemůže říct. 

"Zlato, budeš se mít dobře. Má obrovské a bohaté království." začala mamka, ale já ji neposlouchala. Chtějí mě provdat? Mě?! No to snad ne. Ne ne ne. Neudělám to. Nedonutí mě.

"Madison, svatba je zítra." řekla nervózně a já vytřeštila oči. 

"Cože?"

pokračování příště