Trochu jiná princezna

27. Konečně více volnosti

-Královna-

Luk mě zdálky pozoroval a já se procházela po zahradě. Je to úžasný pocit. Před ničím neutíkám. Nejradši bych se vytratila do stáje, ale Luk pozoruje každý můj pohyb, a to velmi bedlivě. Naschvál mu mávám, aby si myslel, že mi o nic nejde. Jenže jde, chci se znovu projet na Kieře. Projet lesem a zastřílet si. No počkat? Kdo mi něco takového zakázal? Kdyby jel Luk se mnou, tak proč by to nešlo?

Zajiskřilo mi v očích a s úsměvem jsem se otočila na Luka. Zamračil se. Přemýšlí nad tím co mě napadlo a určitě ví, že to není nic dobrého. Došla jsem k němu a prosebně se mu podívala do očí.

"Projedeme se?" opáčila jsem a smutně na něj hleděla. Ať to zabere, ať to zabere. Jenže nezabralo. 

"Ne. Nikam nejedeme, Henry říkal, že tě mám vzít na zahradu a ne na projížďku." řekl přešle. Zamračila jsem se.

"Ale...."

"Žádné ale, nikam nejedeme a basta." sykl na mě Luk. 

"Fajn." řekla jsme naštvaně a šla se projít. Luk mi byl v patách a nenechal mě ani na jednu sekundu osamotě. To snad potřebuji stráž? Myslela jsem, že mi Henry věří. 

Tak tohle není to co jsem si představovala, ale alespoň že jsem zase venku a užívám si čerstvého vzduchu.

-Král-

"O čem to mluvíš?" zeptal jsem se otce. Povzdechl si.

"Ty mě vůbec neposloucháš, Henry! Říkám, že by jsme mohli dojednat spojenectví s Essenem, a to co nejdříve. Essen se totiž rozhodl, že jsme hrozba. Chce nás zničit, proto musíš poslat dopis o míru. Pokud je nepřemluvíme, tak tuhle válku prohrajeme." 

Opřel jsem se o stůl. Teď jsme vyřešili jeden problém a hned je tady další. To je život krále. Zhluboka jsem se nadechl a vzal do ruky pergamen s perem.

Drahý králi Essenu, 

Chci dojednat mír mezi našimi královstvími. Proto žádám o dojednání schůzky přímo s Vámi. Očekávám odmítnutí, ale zkuste chvilku popřemýšlet o tom jaké výhody by Vám naše spojenectví přineslo. Pokud Vás má nabídka trochu oslovila, prosím o zaslání dopisu s datem a místem dojednané schůzky. 

Král Henry Jonathan Firestone z Morrganu.

Pečeť a hotovo. Předal jsem dopis mému otci a odešel z pracovny. Tohohle mám už dost, radši se vrátím za Madis.

-Královna-

Sedím s Lukem v altánku a dívám se ven. Nemáme si co říct. Oba jsme na sebe naštvaní, není divu. 

"Madison." Uslyšela jsem za sebou. Usmála jsem se. Došla k němu a objala ho. 

"Luku já už to zvládnu, díky že jsi mi ji pohlídal." řekl Lukovi a on jen kývl. Odešel. Zůstala jsme s Henrym sama.

"Jak ses bavila?" opáčil zvesela a odtáhl se ode mě.

"Nijak zvlášť. Prosím, že se můžeme projet?" 

"Jistě že." odpověděl a mě tím vyčaroval obrovský úsměv na tváři. Políbili jsem se a vyrazili do stáje.

...

Celý den jsme jen tak blbli. Nejdříve projížďka, poté lukostřelba a šerm. Konečně jsem se po dlouhé době zase bavila.

Pár dní jsme neměli žádné starosti. Pořád to probíhalo stejně. Vstávání v náručí, projížďka, oběd, lukostřelba, polední pauza, šerm, večeře, spánek. Konečně jsme měli trochu klidu a užívali jsme si pokojný život, dokud.

"Au!!!!" Držela jsem se za břicho a nevěděla co se děje. Henry doběhl pro lékaře a ten si mě pozorně prohlédl. 

"Gratuluji královno, čekáte dědice." 

Nic víc jsme vědět nepotřebovali. S Henrym jsme byli tak strašně šťastní. Radovali jsme se několik dní, až do příjezdu krále Essenu.

...

"Vaše Veličenstvo, král Jakub III. Essenský se svými syny Edwardem IV. a Jamesem I." ohlásil příchod. S Henrym jsme se uklonili, stejně jako vladaři z Essenu.

"Přišli jsme na dojednání míru." řekl hrubým hlasem Jakub III. Už od pohledu nebyl nějaký milý člověk. Světlé vlasy, které už začínali šedivět mu padali do zamračeného obličeje. Oči černé jako úhel sledovali Henryho a dávali tím najevo, že o spojenectví nestojí.

"Dobrá. Co by jste si....?" 

"Pokud se vám narodí holčička, zajistí mír mezi našimi královstvími, ale pokud ne, budeme stále nepřátelé." přerušil Henryho král Essenu. Zamračila jsem se. 

"Chcete naplánovat svatbu dítěte, které se ještě ani nenarodilo?!" sykla jsme. Je to mé dítě a on už mu domlouvá svatbu! 

"Ano." řekl klidně. "Však nezapomínejte na výhody našeho království."

"Madison mohla by jsi prosím odejít." řekl Henry a mě tím úplně vykolejil. Cože?!! Přešel ke mně a zašeptal mi do ucha. "Víš, že se snažím vždy jen o to nejlepší. Neboj, vyřeším to." Pohladil mě po tváři a já neochotně odešla. Už znám jeho odpověď a ta mě děsí.

-Král-

"Dobrá tedy." opáčil jsem po odchodu Madison. Povzdychl si a řekl to, co jsme nikdy nechtěl vyslovit.

"Přijímám."

pokračování příště