Trochu jiná princezna

25. Ať žije nový král...

-Královna-

Otevřela jsem oči a rozhlédla se po místnosti. Byla jsem ve svém starém pokoji v Doldastamu. Sedla jsem si a hned toho litovala. Celá hlava mě bolela. Znovu jsem si lehla a přemýšlela. Naše četa je mrtvá, seběhli jsme z kopce a uhodili mě do hlavy. Ale kdo a proč to udělal? Co se to tady děje?

Někdo otevřel dveře a já se setkala s... Henrym?! Zamračila jsem se na něj.

"Co tady děláš?" zeptala jsem se ho uraženě. Sedl si na postel a starostlivě si mě prohlížel.

"Jsi v pořádku?" Pohladil mě po stehně a čekal na mou odpověď.

"To nevím. Co se stalo? Kdo mě praštil?" opáčila jsem. Zamračil se.

"Uhodit tebe? Madison ty jsi se praštila sama." řekl zaraženě. Cože?! Já se nebouchla sama, někdo mě uhodil... Bylo to koncem dýky. Pamatuji si to. Už jsem nedokázala dále jen tak ležet a tak jsem vstala. Jak se dalo čekat zavrávorala jsem. Henry mě ihned chytil kolem pasu. Udržela jsem rovnováhu. Tady se děje něco divného a já musím zjistit co.

"Nevstávej..." začal mě poučovat Henry, ale já mu nedala prostor.

"Musím jít za Lukem." řekla jsem vážně a on se zamračil. Nelíbila se mu představa mě a Luka o samotě. "Henry prosím, potřebuji s ním mluvit."

"Přivedu ho." oznámil mi a posadil mě zpět na postel. Neochotně jsem si překřížila ruce na hrudi. Odešel a zavřel za sebou dveře. Potichu jsem se zase postavila, tentokrát bez zavrávorání, a došla jsem ke dveřím. Opatrně jsem je otevřela a vydala se za Lukem. Ano, jsem zbrklá a nedomyslela jsem to. Jsem z toho celá mimo. Uslyšela jsem hlasy a tak jsem se schovala za roh. Henry a Lukem procházeli kolem mě a Henry ho peskoval. Takové to: "Jestli se o něco pokusíš tak tě zabiji."

Ušklíbla jsem se nad tím. Pořád je to má stará Henryetka. Chňapla jsem Luka za triko. Otočil se na mě s tázavým pohledem. Přiložila jsem si ukazováček na pusu. Ušklíbl se a obrátil se zpátky na Henryho.

"Já už to zvládnu sám a neboj o nic se nepokusím, slibuji." řekl Henrymu a upřímně se na něj usmál.

"Radši bych tě...." začal nervozně, ale Luk ho přerušil.

"Jsi můj bratranec. Tamto byla jenom taková sázka, nikdy bych ti to, ale neudělal znovu." Myslel to vážně nebo to tak říkal jen před Henrym? Doufám, že to první.

Henry si povzdechl a kývl hlavou. Nesouhlasně odešel. Luk se vrátil ke mně a nadzdvihl obočí.

"O co jde, když kvůli tomu přelstíš Henryho?" opáčil zvesela.

"Něco mi tajíš a já chci vědět co."řekla jsem jednoduše. Trochu znervozněl.

"O čem to mluvíš Mad?" Tvářil se vyjeveně a pořád se rozhlížel. O co tady jde?

"Vím co stalo." zalhala jsem a čekala co udělá. Vykulil oči.

"Prosím tě neříkej to na něj. Nevěděl o tom, že jsi to ty. Myslel si, že mě chceš napadnout. Prosím neubližuj mu." Jeho hlas se lámal a byl celý skleslý. O kom to mluví a proč ho tak brání? Co mi kruci tají?

"Kdo to je?" zeptala jsem se vážně. Povzdechl si.

"Je vojákem, který hlídá zámek v Doldastamu. Když jsi to se mnou skončila, našel jsem útěchu u něho. Zachránil mě." zašeptal. Díval se do země.

"Co s ním máš Luku?" Přijde mi, že nejsou jen přátelé. Že jsou i něco víc.

"Ty jsi tu pro mě nebyla, ale on ano. Dal jsem mu šanci. Bylo však jasné, že by nám to neklapalo a jak jsem se dozvěděl o tom, že budu s tebou v Morrganu, skoncoval jsem to. Ale on se s tím ještě pořád nesmířil." dořekl. Jeho světle modré oči se vpíjeli do mích.

"Nedává mi to smysl Luku. Nejdřív já, potom Carmen a teď... nějaký voják." vyjeveně jsem si ho prohlížela. Nechápu co se tady děje.

"Jmenuje se Erik a chápu, že je to trochu zvláštní, ale mé srdce stejně vždycky patřilo tobě." řekl vážně. Vyjeveně jsem se na něj zamračila. Tohle není Luk jakého jsem znala, změnil se a já taky. Vše se změnilo a už nikdy to nebude zase jako dřív.

"Neudám ho. Stejně se mi to nechce řešit. Máme teď jiné starosti a to, kdo se stane novým králem Anglie." Otočila jsem se k němu a odešla pryč. Jdu za Charliem. Ho mám už plné zuby.

-Král-

Nedalo mi to a tak jsem vešel do jejího pokoje. Není tady. Zamračil jsem se. Šel jsem chodbou k Lukovi a pak jsem ji uslyšel. Stála před ním a něco řešila. Pozorně jsem je poslouchal. Takže to byla pravda, někdo ji ublížil. Vyslechl jsem si celý jejich rozhovor a měl jasno co mám dělat. Možná jsem se zachoval jako nejhorší člověk v zemi, ale on jí ublížil a já ho za to nenávidím. Nechal jsem ho popravit. Rychlá a bezbolestná smrt, o které se Madison nedozví. Nedokázal bych žít v domnění, že ji někdo ublížil a já s tím nic neudělal. Jsem sice král, ale jsem i manžel a tak se jím budu chovat.

Po celém vyřešení situace, jsem se vydal za Madis. Dořešíme ty smlouvy a vrátíme se domů.

-Královna-

Sedíme naproti sobě a nevíme co říct. Řekla jsem mu o té nabídce, ale on se na mě jen dívá a nic neříká. Znervózňuje mě to.

"Ehm... Stal by se s tebe úžasný král a vládl bys se Sofii. Mohl bys ji dopřávat vše co by chtěla a ona by konečně žila líp."

"Madis jak moc nesnáším kralování?" zeptal se a opřel se o lokty.

"Hodně..."

"Tak proč si myslíš, že bych to přijal? Se Sof máme úžasný život a jsme zato rádi. Nepotřebujeme být veličenstva, nechceme jimi být." sykl na mě a postavil se.

"Ale Anglie potřebuje skvělého krále!" Vstala jsem, ale on kráčel pryč. "A kdo by byl lepším králem, než ti kdo jimi být nechtějí?! Podívej se na mě a Henryho, myslíš si, že jsme si to přáli?! Ne, ale lid nás potřeboval a tak jsme to udělali!"

Zůstala jsem stát jako opařená. Odešel. Posmutněle jsem se zase posadila. S Charliem jsem se nikdy moc nehádala, proto mi to přišlo strašně divné. Dával na mé rady, ale chápu proč tuhle ignoruje. Nechce aby se stalo něco jeho blízkým. Jsme na tom stejně, jen já neměla na výběr, musela jsem se stát královnou.

"On zmoudří, neboj." Sofie si sedla vedle mě a usmála se. "Pokusím se ho přemluvit."

"Ty by si s tím souhlasila? Stala by ses královnou?" opáčila jsem a ona znejistila.

"Pro nás to bude nejlepší a navíc si myslím, že by ze syna mohl být dobrý král." odpověděla a pak se zarazila. Vyjeveně jsem na ni pohlédla. Cože to právě řekla?

"Ty jsi...."

"Ano, jsem těhotná." řekla nejistě. Vyjekla jsem radostí.

"To je úžasné, ví o tom?! Charlie má dědice! To znamená, že musí nastoupit na trůn a stát se králem Anglie!" Byla jsem celá nadšená a stejně tak i Sofie.

"On to ještě neví. Dozvěděla jsem se to když jsi se ztratila a nechtěla jsem ho tím zatěžovat. A ano máš pravdu, nastoupíme na Anglický trůn, všichni tři."

...

Se Sofii jsme vyřešili všechny dokumenty a taky nám s tím docela pomohl Henry, který před nějakou dobou přišel. Poté co jsme všechno dodělali konečně přišel Charlie. Zaraženě si nás prohlížel a proto mu to všechno Sofii řekla, i o dědici. Byl radostí bez sebe. Představa, že bude otcem v něj budila strašnou radost, až to přijal. Stane se novým králem Anglie.

Radostně jsem se podívala na Henryho, ale ten si smutně prohlížel veselí pár. Přál si, abychom to byli my. Všiml si mého pohledu. Podíval se na mě a pousmál se. Jednoduše mě chytil za ruku. Prožili jsme si toho spolu hodně a nebylo to vždy to nejlepší, ale my to zvládneme a brzy to budeme my, kdo se bude radovat z dědice. To vám slibuji.

pokračování příště