Trochu jiná princezna

4. Poslední týden

-Princezna-

Ráno jsem vstala a hned jsem vyrazila do stájí. Poslední týden, kdy se můžu projet na Kieře. Vešla jsem do stájí a vydala se za seno, kde jsem schovávala jezdecké věci a můj luk. Převlékla jsem se, vzala si své pouzdro se šípy a luk. Vyrazila jsem ke Kieře a pohladila jí po hřívě.

"Ahoj holka, jak to jde?" Opatrně jsem na ní nasedla a pokynula jí k běhu. Je brzo ráno, tudíž sebou musím hodit, aby mě neviděli jak vjíždím do lesa. "Ty víš, co máš dělat." řekla jsem jí a ona vyrazila k lesu. Usmála jsem se a užívala si úžasné cesty s mojí Kierou. 

Dostala jsem ji před dvěma lety od Charlieho. Tehdy ještě měl Dragona a tak jsme spolu jezdili na vyjížďky. Škoda, že Dragon před půl rokem zemřel na otravu, měla jsem ho ráda. To bylo poprvé, kdy jsem Charlieho viděla brečet, byl to divný pocit. 

Zastavila jsem Kieru. Byli jsme někde daleko v lese a zrovna vycházelo slunce. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a zavřela oči. Za mnou praskla větvička a já se rychle otočila. Nikdo tam nebyl. Znovu praskla větvička. Kiera se začala trochu plašit a tak jsem ji pohladila po hřívě. Vytáhla jsem luk a šíp. Zamířila jsem před sebe a soustředila se. 

Z lesa vyšla postava a já nadskočila. Zamračila jsem se na ni a odložila luk. "Co tady děláš?" zeptala jsem se ho.

"Nevěděl jsem, že umíš střílet." odvětil. 

"Ty o mně vůbec nic nevíš." Více jsem se zamračila.

"Rád bych věděl, co děláš tak brzo ráno sama v lese." řekl a ušklíbl se.

"A já bych ráda věděla, proč nejsi ve svém království." oplatila jsem mu úšklebek a čekala.

"Chtěla si po mně více času, vyhověl jsem, ale nevěřím tomu, že by ses nepokusila o útěk." 

"Páni, ty ale znáš ženy velmi dobře." řekla jsem ironicky.

"Děkuji." odpověděl a já chytla záchvat smíchu. "Co je tu k smíchu?" zeptal se zaraženě a mě to rozesmálo ještě víc. 

"I má matka by poznala, že je to sarkasmus." odpověděla jsem. Mračil se.

"Sarkasmus?" Vyjeveně si mě prohlížel. Cože? Jsi dělá srandu, že jo? 

"Ty nevíš, co je sarkasmus?" 

"Ehm, ne." řekl a pokrčil rameny. Povzdychla jsem si a sesedla z Kiery. Přišel k ní a pohladil ji.

"Je to velmi krásný kůň. Jak se jmenuje?" Podíval se na mě.

"Kiera." odpověděla jsem a vzala svůj luk. 

"Nebudeš na mě doufám střílet." řekl zvesela. 

"Zatím nemám proč. Za týden ti to ale slíbit nemůžu." Usmála jsem se na něj. Namířila jsem na strom přede mnou a soustředila se. Henry chytl mou ruku a já nadskočila. "Máš to špatně, šíp by letěl velmi pomalu a nakonec by se zabodl do kořene stromu." řekl a ruku mi posunul o pár centimetrů nahoru. Podívala jsem se na něj a on mi pohled opětoval. Byl hrozně blízko, až jsem cítila jeho dech na svém krku. Pořád mi držel mojí ruku a asi si to uvědomoval. Palcem mi pohladil hřbet ruky a usmál se. Chtěla jsem ho políbit. Hodně jsem chtěla.

"Můžeš." řekl a odstoupil ode mne. Sledovala jsem, jak pokynul hlavou. Mám vystřelit, a taky to udělám. Nadechla jsem se a znovu zamířila. Viděla jsem cíl. Pustila jsem šíp a on se zabodl přesně doprostřed stromu. Usmála jsem se a podívala se na Henryho. Také se smál.

"Střílení ti docela jde." pochválil mě.

"Díky, ty taky nejsi špatný." odvětila jsem a ušklíbla se.