Trochu jiná princezna

12. Proč?

-Král-

Divil jsem se kam odešla a měl jsem o ni strach. Uslyšel jsem ji v pokoji mého bratrance. Co tam dělá? Nechápal jsem to, dokud jsem ji neviděl v jeho posteli. Vyjeveně jsem si je prohlížel. Madison od sebe sundala Luka. Zaťal jsem ruce v pěsti. Ten hajzl.

"Vstaň." přikázal jsem bratranci.

"Henry....." začala potichu Madison.

"Ty se do toho nepleť." sykl jsem. Já toho hajzla zabiju. Madison se vyjeveně podívala na Luka. Usmál se a vstal. Pomalými kroky vyrazil za mnou. Připravil jsem pěst a dal mu jednu silnou do obličeje. Madison vykřikla, ale já ji nevěnoval pozornost. Luk vyplivl krev z pusy a naštvaně si mě prohlížel.

"Skončil si?" zeptal se. Ušklíbl jsem se na něj.

"Já teprve začal." sykl jsem a udeřil ho znovu. Vyrazil v proti útok. Skočil na mě, začali jsme se válet po zemi a dávat jeden druhému rány. Dal jsem mu pěstí do nosu a mu začala téct krev. Na oplátku mě udeřil pod oko. Teď teprve vypukl pořádný boj.

-Královna-

Seděla jsem na posteli a řvala na ně. Co jiného mám dělat? Nemůžu jít pro pomoc, blokují dveře. Váhavě jsem se na ně podívala. Dávali si jednu ránu za druhou. Sakra to je blbí nápad, ale jiný není.

Vstala jsem a snažila se Henryho odhodit od Luka. Ani jeden nechtěl skončit, chtěli se pozabíjet. Trochu se mi povedlo odtrhnout Henryho, ale to jsem neměla dělat. Rána, kterou chtěl dát Luk Henrymu, udeřila mě. Au. Tak to bylo tvrdý. Chytla jsem si bolavé místo pod okem. Oba přestali a vyjeveně se na mě dívali. Henry se naštval ještě ještě víc. To se mi nelíbí.

"Co si to udělal?" sykl na Luka, byl celý napjatý.

"Ne, Henry prosím, nech ho." řekla jsem rychle a v mém hlase bylo plno bolesti. Podíval se na mě. V jeho očích byla bolest, kterou jsem mu způsobila, vztek, který měl na Luka a dokonce i trochu něhy, za mou ránu. Ale převládl vztek. Vstal a odešel pryč. Zůstala jsem tam s Lukem sama.

Sedl si a pozorně si prohlédl mou ránu. Obličej měl celý od krve. Rozseklý ret nevypadal zrovna dobře, pořád krvácel. U oka měl monokl a celou tvář napuchlou.

"Promiň, nechtěl jsem tě praštit." řekl smutně a pohladil mě na tváři.

"To já jsem nás do toho dostala a já nás z toho taky musím dostat." odpověděla jsem vážně. Po tváři mi spadla jedna slza. Vstala jsem a šla najít Henryho, to on je můj manžel, to jeho miluji.

-Král-

Nejdřív jsem šel pro její služebné. Musí ji šetřit. Možná jsem na ni naštvaný a nenávidím ji za to co mi provedla, ale pořád ji miluji a nenechám ji trpět. Pak jsem sám potřeboval ošetřit, vydal jsem se na ošetřovnu.

Seděl jsem tam na židli a lékař mi ošetřoval rány. Nemohl jsem zapomenout na to, co jsem před chvílí viděl. Měl jsem to pořád před očima. Kdyby ho odtáhla, kdyby mu dala facku, kdyby se mu nepoddala, vše by bylo jinak. Bohužel ona se mu poddala. Mému bratranci, kterého jsem měl tak rád. To o ní mluvil, to ona byla jeho láska.

"Pane přišel dopis z Doldastamu." řekl posel a předal mi ho. Pozorně jsem si ho přečetl.

"Ale ne." řekl jsem sklopil zrak.

-Královna-

Vrátila jsem se do pokoje a tam na mě už čekali holky. Dali mi led na ránu a pozorně si mě prohlíželi.

"Jak jste věděli, že vás potřebuji?" zeptala jsem se a přidržovala si led na tváři.

"Král nás sem zavolal, že prý máme přinést led." řekla Sissy.

"Henry?" Má mě pořád rád? Zvládneme tuhle potopu?

"Co se stalo?" zeptala se Ellie. Obě mě pozorně sledovali.

"Měla jsem jeden dluh s jeho bratrancem." odpověděla jsem posmutněle.

"A oni se poprali." dořekla mou myšlenku Ellie.

"Jaký dluh?" Sissy si sedla na postel vedle mě a čekala.

"To nechci rozebírat. Je to za mnou." odpověděla jsem a pokusila se o úsměv.

Najednou se rozrazili dveře a dovnitř vstoupili nějací služební. Začali mi balit věci.

"Co se tady děje?" vyjeveně jsem je pozorovala.

"Král nakázal sbalit vám věci, vracíte se do Doldastamu." odpověděl jeden z nich.

"Cože? Vždyť já jsem královna této říše, to nemůžete." vzepřela jsem se. Henry vstoupil do pokoje a já si ho naštvaně prohlížela.

"Stejně musíš odejít. Nejde jenom o to co se stalo před chvílí." řekl vážně. "Za dva týdny jsi zpátky."

"Mohli by jste prosím všichni odejít a nechat nás o samotě." Nebyla to prosba, spíše rozkaz. Všichni odešli a nechali mě s Henrym o samotě.

"Přiznej, že mě vyháníš za to co se před chvílí stalo. Nevíš vůbec o co šlo,kdybys to věděl, neudělal bys....." začala jsem, ale Herny mně hned přerušil. Byl vážný a to mě děsilo.

"Madison prosím poslouchej mě, je to důležité." Pokynul rukou, abych si sedla. Usadila jssm se pohodlně na postel a ob si sedl hned vedle. Pozorně jsem si ho prohlížela a čekala na jeho odpověď. Povzdychl si a mně poskočilo srdce.

"Jde o tvého otce."

pokračování příště