Trochu jiná princezna

8. Svatební šaty

-Princezna-

Probudila jsem se zase ve své kůži. Ten olejíček pomohl. Podívala jsem se na druhou stranu postele. Nikdo tam nebyl. Byla jsem sama. 

Někdo zaklepal a vstoupil. Byly to Ellie a Sissy. Šťastně zamířily ke mně a postavily mě.

"Co se děje, holky?" zeptala jsem se zvesela. 

"Henryho jsme před chvílí vyhnali z komnaty. Nevypadal, že se mu chce, ale nakonec odešel." řekla Ellie a smála se na mě. 

"Proč jste ho vyhodily?" Nevím, o co se tady jedná.

"Zítra se budete vdávat." řekla radostně Sissy. "Musíte si zkusit své svatební šaty, které konečně dorazili." 

"Svatební šaty?" 

"Ano. Byly vám ušity na váš počet. Jsou z Doldastamu od vaší matky." odvětila Ellie. Sissy odešla a Ellie mi rozčesávala vlasy. Po chvíli se Sissy vrátila a v rukou držela nádherné bílé svatební šaty. Musela jsem se usmát. Tak já se budu vdávat. 

Holky mě nasoukaly do šatů a já se obdivovala v zrcadle. Ach můj bože. Jsou tak nádherné. Má matka měla vždycky dobrý vkus, to musím uznat. Byly udělané přímo na mě. Strašně mi seděly.

"Ach madam, jste tak krásná." rozplývala se Ellie. Najednou někdo zaklepal na dveře. Všechny jsme sebou trhly. 

"Madison." doslechla jsem Henryho hlas a on otevřel dveře. Sissy se rozeběhla ke dveřím a hned je znovu zavřela. Neviděl mě, neměl na to šanci. Povzdychl si. 

"Pane, teď sem nesmíte. Paní má na sobě svatební šaty." vysvětlila Ellie.

"Tak svatební šaty, hm? Přišel jsem tě zavolat na snídani." řekl. I přes dveře jsem věděla, že se ušklíbl.

"Za chvíli přijdu." řekla jsem mu nazpátek. 

"Dobře." řekl jenom a odešel. Sissy a Ellie se usmívaly od ucha k uchu.

"Co?" zeptala jsem se.

"Vy dva jste nerozlučný pár. Jde poznat, že k sobě něco cítíte." řekli a já se zarazila. 

"Vážně si to myslíte?" 

"Vy snad ne?" zeptala se zaraženě Ellie.

"Já nevím." přiznala jsem. Nevím co si mám myslet. Vím jen to, že si ho zítra budu brát a že se ze mě stane královna. 

Otevřela jsem dveře od jídelny a sedla si vedle Henryho. 

"Je ti dobře?" zašeptal mi do ucha a já se zachvěla.

"Ano, už je mi fajn." řekla jsem a usmála se. 

Začali jsme jíst. Nikdo nic neříkal, oba jsme si všímali jídla, když v tom se na mě Henry vážně podíval. Polkla jsem jídlo v puse.

"Děje se něco?" zeptala jsem se ho. 

"Zítra je naše svatba. Staneš se královnou a já zase králem." řekl a nervozně si prohrábl vlasy. Takže nejsem jediná, které se do toho nechce. 

"Ano, já vím." odpověděla jsem a zadívala se na svůj talíř. 

"Vezmeš si mě?" zeptal se a mě tím úplně zaskočil.

"Cože? Vždyť jsem..."

"Takhle jsem to nemyslel a ty to víš." přerušil mě. "Ptám se jestli u oltáře řekneš "ano"." Najednou mluvil hrozně vážně, jako by vyslýchal vraha.