Trochu jiná princezna

11. Anglický útok

-Královna-

Seděla jsem v knihovně a prohlížela si nějakou knihu, když jsem uslyšela dupot kopyt. Vstala jsem a vydala se k oknu. Jeden jezdec na koni. Posel. 

Vyběhla jsem z knihovny. Musím do velkého sálu. Před vchodem do sálu jsem se zastavila. Nikde nebyl ani jeden strážný. Něco se děje. Přiložila jsem ucho na dveře poslouchala.

"Vaše Veličenstvo, Anglie napadla jižní část Morrganu a východ Doldastamu." řekl posel a já zadržela dech. Mami? Tati?

"Já věděl že to přijde." slyšela jsem ustaraný Henryho hlas. "Dobrá pošlete osm čet zleva a další zprava. Nebude to stačit na jejich zničení, ale zastrašíme je a oni utečou." dořekl vážným hlasem.

"A co Doldastam, Vaše Veličenstvo?" 

"Doldastam zatím chránit nemůžeme, nemáme dost vojáků na to, aby odrazili oba útoky. Král a Královna si zatím poradí bez nás. Mají své voj...." 

"Doldastam má málo vojáků na obranu! To nemůžou zvládnout!" rozrazila jsem dveře a vešla dovnitř. Nemůže mou zemi nechat na holičkách. 

"Madison o tom si promluvíme později. Vrať se do komnaty." přikázal mi. 

"Ani náhodou. Chceš nechat mou zemi vyhladit!" syčela jsem na něj.

"Jestli sis nevšimla, tak to už není tvá země. Jsi královna Morrganu, tak se tak taky chovej." Zvedl se.

"Ale jsem i nadále princezna Doldastamu a proto žádám o...."

"Žádost se nepřijímá. Není dost vojska a teď jdi to své komnaty."

"Nemůžeš odmítat mou......"

"Přestaň se se mnou přít Madison a začni se chovat tvého postavení a ne jako nevychované děcko!" zařvala na mě. Tvrdě jsem se mu podívala do očí. Tohle ti nikdy neodpustím! Uklonila jsem se mu a se záští třískla dveřmi. Nehodlá pomoct mojí říši, ale já ano. Mou jedinou nadějí je člověk, který má hodně přátel. Proto jsem se tedy zastavila u Lukových dveří.

-Král-

Naštvaně jsem se opíral o trůn. Poslal jsem vojsko na východní část mé země a posadil se na trůn. Ruply mi nervy a to hodně. Madison mi to neodpustí. Znemožnil jsem ji před půlkou gardy, ale co tady vůbec dělala? Proč nás poslouchala za dveřmi? Je to neslušné. Věděl jsem, že Madison není zrovna poslušná a vychovaná, ale tohle bylo moc. Neměl jsem jí nazvat tím čím jsem ji nazval. Neměl jsem na ni křičet. 

"Vaše Veličenstvo šestnáct čet vyrazilo. Zbylo nám jich deset v zámku, každá četa o padesáti vojácích." řekl velitel vojska. Povzdechl jsem si.

"Pošlete pět čet na východ Doldastamu." řekl jsem rozhodně. Uklonil se a odešel. To mám za sebou. Teď ještě najít Madison a omluvit se.

-Královna-

"Mad co tady děláš?" zeptal se zaraženě, ale v jeho hlase byla radost.

"Potřebuji tvojí pomoc. Útočí na...." začala jsem, ale on mě přerušil. 

"Já to vím, potřebuješ vojáky. Můžu ti pomoct, ale nebude to zadarmo." řekl s úšklebkem a já se nadechla. Uklidni se Madison.

"Co budeš chtít na oplátku?" zeptala jsem se a něco klidněji. Zatínala jsem zuby, ale nedala to na sobě znát. 

"Pusu, pořádnou a proti cenou." Usmíval se od ucha k uchu. "A pro urychlení, chci aby si mi dala ty Mad." Ruce jsem měla zaťaté v pěsti a zamračeně jsem se na něj dívala.

"Kolik čet můžeš poslat?" sykla jsem.

"Hele, já ti prokazuji laskavost a chci za to jen jednu pusu. Tak bys mohla být milejší." odvětil a já se ještě víc naštvala. Přinutila jsem se k falešnému úsměvu. 

"Takhle se mi to líbí.... Můžu ti dát dvanáct čet." řekl a nadzvedl obočí.

"Kde chceš sehnat šest stovek mužů?" vykulila jsem oči. 

"Mám své styky." řekl tajemně. "Bereš?" 

Povzdychla jsem si. "Ano beru." odpověděla jsem odmítavě. 

"Pošlu je tam hned jak odejdeš. Až odrazí útok Anglie, připrav se na nejlepší polibek v životě." Pohladil mě na tváři. Vytrhla jsem se mu a on se ušklíbl. Otočila jsem se a vyrazila do svého pokoje. Co jsem to udělala? 

Vstoupila jsem do mého pokoje. Henry se na mě otočil a usmál se. Podívala jsem se jinam a pokračovala v cestě. Chytl mě za ruku a přitáhl si mě k sobě. 

"Mám pro tebe překvápko." řekl a já se mu pevně zahleděla do očí. "Poslal jsem pět čet na východ Doldastamu, je jich dost na odražení útoku, víc jsem jich poslat nemohl, v zámku nám zbylo pouze pět čet, ale to stačí." řekl zvesela a pohladil mě po tváři. Do očí se mi drali slzy. Máme málo vojáků, ale i tak půlku poslal na záchranu mojí země a já se zatím domluvila na puse s jeho bratrancem. Pořádně jsem se rozbrečela. Přitáhl si mě do objetí a hladil mě po zádech.

"Jsi šťastná?" zeptal se.

"Ano, hodně šťastná." řekla jsem mezi vzlyky. Odtáhl si mě od sebe, aby mě mohl dlouze políbit. 

...

Ležela jsem v jeho objetí a dívala se z okna. Spal, ale já nemohla. Přemýšlela jsem. Kdy se s Lukem sejdu? Musí to být někde daleko, aby se to nikdo nedozvěděl a hlavně ne Henry. Nesmí to vědět, nikdy. 

Opatrně jsem se dostala z jeho sevření a odešla na chodby. Vyrazila jsem k Lukovým dveřím. Zastavila jsem a zaváhala. Nakonec jsem zaklepala na dveře a čekala. Luk je otevřel a zvědavě mě pozoroval. Všimla jsem si, že nemá košili. Ihned jsem se podívala jinam a on se ušklíbl. 

"Co potřebuješ?" zeptal se s hnusným úšklebkem na tváři. 

"Splatit dluh, ale musíš mi slíbit, že se to nikdy nikdo nedozví, jasné?" řekla jsem vážně a čekala. Zase mi odpověděl jeho úšklebek. Otevřel dokořán a pokynul mi rukou, abych vešla. Vstoupilo jsem do pokoje a pozorně si ho prohlédla.  Byl docela malí, postel, stůl, židle. Nic moc. Zaklapli dveře a já se otočila. Luk stál přímo za mnou. Popadl mě zas a začal mě vášnivě líbat. Nevím proč, ale líbilo se mi to. Připomínalo to minulé léto, kdy jsme se tahle líbali v jednom kose. 

Chytil mě za zadek a zvedl ze země. Omotala jsem si nohy kolem jeho pasu a ruce mu dala za krk. Přenesl mě na postel. Položil mě na ni a vyhoupl se na mě. Hltavě mě líbal a jeho ruce šmátraly všude, kam se dalo. 

Najednou se rozrazili dveře a dovnitř vešel Henry.

pokračovaní příště