Trochu jiná princezna

23. Ukonči to...

-August-

Po rozhlášení poplachu jsem hledal Madis. Nikde nebyla a já nevěděl co mám dělat a pak mi to docvaklo. Začal jsem hysterčit. Vyběhl jsem schody a podíval se ke dveřím. Hlídali je strážní. Vytáhl jsem své házecí nože a hodil je. Jeden to dostal do krku a ten druhý do nohy. Sakra. Vyskočil jsem ze svého úkrytu a tasil meč. Proč ty dveře hlídají čtyři strážní? Nemají dole co dělat? Další to schytal do břicha. S posledním jsem měl docela problém, ale nakonec jsem ho porazil. Prořízl jsem mu hrdlo. Nebyl to hezký pohled, ale to mě vůbec nezajímalo. Šlo mi o Madis. 

Rozrazil jsem dveře a setkal se jejím krvavým tělem. Jindřich zvedal dýku a chtěl jí bodnout do srdce. Neváhal jsem a vyrazil jsem mu ji. Madis se na mě zaraženě podívala a držela si svou ránu na břiše. Nedokázal jsem od ní odtrhnout oči. Co ti to udělal? 

Strýc vytáhl svůj meč a zaútočil. Málem jsem se mu nevyhnul, ale nakonec jsem to stihl. Oplácel jsem mu útoky a on je zase oplácel mě. Podkopl mi nohy a já spadl na zem. V jedné ruce jsem svíral meč a tou druhou jsem se snažil, aby se mi strýcův meč nezabodl do srdce. Držel jsem ho v dlani a on se mi pomalinku sunul níž. Z dlaně mi tekla krev. Věděl jsem, že nemám jinou možnost. Pustil jsem Jindřichův meč a ten se mi zaryl do těla. Sykl jsem bolestí a svým mečem oddělil strýcovu hlavu od těla. 

Dokonáno jest.

-Královna-

Plazila jsem se k umírajícímu tělu Augusta. Slzy se mi drali na povrch. Nemůžu tomu uvěřit. Ještě před dvěma týdny jsem si myslela, že je mrtví a teď ho vidím skutečně umírat. Sedla jsem si vedle něj. Pohladila jsem ho na tváři a slzela. Vypadal jako tělo bez duše. 

"Co ten skleslí pohled?" opáčil udýchaně. Skoro ani nemohl mluvit. Znovu jsem se rozbrečela. 

"Co mi to děláš? Jak to mám bez tebe zvládnout Auguste?" zeptala jsem se mezi vzlyky. Pousmál se. 

"Ty zvládneš velký věci a mě k tomu nepotřebuješ. Miluji tě. Běž to ukončit královno." dořekl a jeho oči začali ztrácet život.

"Ne! Auguste! Proč?!" Třásla jsem s ním, ale on už byl bez života. Zemřel. Otřela jsem si slzy a snažila se zvednout. Přešla jsem k hlavě mrtvého krále a uchopila ji. Kulhavými kroky jsem došla k balkonu a otevřela dveře. Všichni bojovali a nevěnovali mi žádnou pozornost. Došla jsem na okraj balkonu a obtížemi zvedla hlavu nahoru.

"Král je mrtev! Skončete boj! Je konec!" zařvala jsem ze všech sil. Porozhlédla jsem se po všech tvářích dole. Boj ustal a oni věnovali pozornost jenom mě. Pustila jsem královu hlavu z balkonu. Najednou jsem si všimla známé tváře. Znovu jsem se rozbrečela. Tak dlouho jsem ho neviděla, tak dlouho. 

Podlomila se mi kolena a já narazila hlavou do podlahy. Ztratila jsem vědomí.

-Král-

Sráželi jsme jednoho vojáka za druhým. Byly jsme už u zámku, když v tom jsem ji uslyšel. Strnul jsem. Žije. Ona žije! Podíval jsem se jejím směrem. V ruce svírala hlavu mrtvého krále Anglie a tváře měla červené od breku. Angličané přestali bojovat a složili zbraně. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost, jediné na co jsem myslel byla Madison. 

A pak se skácela k zemi. Vyjekl jsem a vběhl do zámku. Netrvalo dlouho a byl jsem u ni. Krvácela. Silná rána do břicha. Zavřel jsem oči a dal prostor slzám. V tu chvíli dorazil Luk a sedl si vedle mě. Měl rozšířené zorničky. Chápu jak se cítí. Zvedl jsem nechybné tělo Madison a podíval se na Luka. Vždy se zvládl se vším vyrovnat více než já a teď je tady na dně a nedokáže se ani pohnout. Jenže ho potřebuji. Chápu že ji miluje, to já taky a proto ji musí pomoct.

"Luku ihned sežeň lékaře. Madison potřebuje pomoc, běž." dořekl jsem rázně a on vstal. Vyrazil. Položil jsem ji na postel a sundal jsem jí šaty. Ztratila hodně krve a byla celá bledá. 

"No tak Madison. To zvládneš, nesmíš umřít." říkal jsem ji a nedokázal se dívat na nic jiného, než na její zranění. Vůbec to nevypadá dobře. Povzdychl jsem si. 

Do dveří vrazil lékař a rychlými kroky se vydal za Madison. Vedl sebou pomocníky a to mě děsilo. Vyvedli nás a my měli jedinou možnost co dělat, pomoct znovu zrekonstruovat Anglii. Šel jsem dolů, když vtom jsem si všiml Luka. Stál před dveřmi a díval se do země. Ani se nehnul.

"Luku teď s tím nemůžeme nic udělat. Musíme obnovit Anglii..." začal jsem. 

"Mad tam umírá a já se mám jít starat o nějakou zemi, která je mi fuk." sykl na mě. 

"Vím jak se cítíš. Miluju ji stejně jako ty, ale tím že tady budeme jen tak stát ji nepomůžeme. Kdyby tady teď byla, co by si asi přála? Co by chtěla?"

"Chtěla by být zdravá a živá." řekl potichu Luk. Ušklíbl jsem se.

"Ne. Tohle by nikdy nechtěla. Znáš ji až moc dobře na to abys věděl, že by chtěla spravedlivý svět. Bez válek, nemocí a vražd. Tohle byla její podstata a ještě pořád je. Proto dokud ještě žije, se budeme snažit o lepší svět, který si tak moc přeje. Protože ji milujeme a udělali bychom pro ni cokoliv." dořekl jsem svou řeč a znovu se mi drali slzy do očí. Ale nebyl jsem jediný. Luk taky brečel. Přešel jsem k němu a poplácal ho povzbudivě po rameni. 

Vyrazili jsme. O vše se postaráme. Kvůli Madison. Vše to děláme jen pro ni.

-Královna-

Příšerná palčivá bolest proudila celým mým tělem. Nemohla jsem se ani hnout. Pokusila jsem se otevřít oči. Nejde to. Vše mě bolí a já nemůžu udělat vůbec nic. Nemůžu se hnout, křičet, brečet. Nemůžu udělat sebemenší pohyb.

Pomoc!!!!!

pokračování příště