Trochu jiná princezna

28. To ne...

-Královna-

Uběhl měsíc od návštěvy krále Essenu. Pořád jsme byla docela naštvaná. Chápu Henryho rozhodnutí, navíc s ním i souhlasím, ale vadí mi to jaký život jsme připravili našemu dítěti.

Dnes je večerní slavnost, na kterou se mi vůbec nechce. Musím se narvat do blbých šatů s korzetem a to jde už trošku špatně, když se mi začíná rýsovat bříško. Henry mi sice řekl, že tam nemusím chodit, jenže ho tam nechci nechat samotného. Jsme si teď tak blízcí, nechci to pokazit.

Siss a Ell mi opatrně oblékali šaty. Dlouho jsme si s nimi normálně nepopovídala, ale přijde mi, že se se mnou ani nechtějí bavit. Včera mi alespoň přišel dopis od Sofie. Proč jsem ho vlastně ještě nepřečetla? Holky mi zapnuli šaty a já hned odběhla ke stolu.

"Děje se něco, Vaše Veličenstvo?" zeptala se zaraženě Ellie.

"Ne v pořádku Ell. Jen jsme na něco zapomněla." odpověděla jsem ji mile. Přikývla a společně se Sissy se otočila ke dveřím.

"Udělala jsem vám něco?" opáčila jsem. Obě se zastavili.

"Proč by jste nám měla něco udělat, Vaše Veličenstvo?" Sissy se na mě otočila a nechápavým pohledem.

"Tak proč mi vykáte? Proč se mi tak straníte? Vím, že je to sobecké, ale přikazuji vám říct pravdu." řekla jsem vážně. Ellie se na mě taky otočila. Obě si povzdechli.

"Mysleli jsme, že jste nás tady nechala, že jste umřela." začala Ellie.

"Ale pak se vrátíte a my na vás ani nemáme čas, protože pořád něco děje." řekla Sissy.

"A pak ještě váš dědic, promiňte nám, ale kvůli vašemu dítěti si s vámi nemůžeme promluvit. Král zakazuje všechny návštěvy." dořekla Ellie. Nemohla jsem jinak, usmívala jsem se a jiskřili mi oči.

"Mám vás ráda holky." řekla jsem prostě a objala je. Vůbec to nečekali. Pak bohužel museli odejít, ale my si stejně zase promluvíme, až bude čas.

Vrátila jsem se ke stolu a vzala z něho dopis. Otevřela jsem ho.

Milá Madison,

Píšu ti proto, že jsme se dlouho neviděli a navíc jsme s Charliem slyšeli tu úžasnou novinu. Strašně gratulujeme. Ale o to teď nejde. Anglie je zatím ještě v pořádku. Charlie vládne a dělá vše co musí dělat. Já se vtom pořád nevyznám. Už chápu jak špatně na tom musíš být. To rozhodování a řešení problémů. Války, popravy, krádeže, tohle není pro mně. Charlie to zatím docela zvládá, ale jak dlouho? Chápu, že sis myslela, že je Charlie na tohle nejlepší, ale co když to nezvládneme? Mé dítě bude ve velkém nebezpečí, jen kvůli jeho postavení. Sice je náš život úžasný a zatím si vedeme dobře, ale bojím se toho co může nastat. Doufám, že se zítra uvidíme a pořádně si promluvíme.

Královna Sofie Delia Blackettová z Anglie.

Ukápla mi slza. Bývám teď až moc citlivá. Položila jsem dopis zpět na stůl a vyrazila ke dveřím. Musím ji pak napsat. Škoda že teď musím na tu slavnost. Povzdechla jsem si.

Vyšla jsem ven kde už byli úplně všichni, naneštěstí přijeli vladaři z jiných říší, tudíž i král z Essenu. Usmál se na mě a já se zase na oplátku zamračila. Stoupla jsem si vedle Henryho, který pozoroval jezero.

"Proč si nepovídáš s bratry?" opáčil a podíval se na mě. Zvedl jedno obočí.

"Můj manžel stojí tady a sám, tak proč jít do kolektivu, když můžu být s tebou?" opáčila jsem a dívala se před sebe. Stoupl si za mě a objal mě kolem pasu. Jen jsme tam tak postávali a koukali se na krásné jezero před námi.

...

Henry mluvil s guvernéry a řešil nějaké neshody ve vesnici. To byla moje šance promluvit si s přáteli a rodinou. První koho jsem uviděla byla Amelie, Thomasova žena. Její bříško už bylo hodně veliké, určitě už je na konci těhotenství.

"Amelie! Proboha tebe jsem tak dlouho neviděla. Jak se máš? Co dědic?" opáčila jsem. S Amelii jsem si nikdy nemohla promluvit, takže nevím jak na ni mluvit.

"Madison, vyrostla jsi. Vypadáš víc jako královna, to je dobře. S Thomasem jsme přijeli jen na krátkou dobu, byli jsme u porodní bábi, a tak jsme se zastavili, ale musíme se vrátit domů. Miminko bude chtít jít ven." dořekla a já jen přikývla. Musela mít dlouhou cestu a ještě k tomu musela jet s takovým nákladem...

Přestala jsem ji rušit a vydala se za matkou, která se snažila uklidnit Liama.

"Zlato!!! Paní tobě se tu něco rýsuje." divila se mamka. Zakoulela jsem očima. Matka ví o tom, že jsem těhotná, jen si hraje na překvapenou. A proč? Je naštvaná, že ji to řekl Henry a ne já.

"Mami já jsem těhotná, mám na to právo." řekla jsem trochu uraženým tónem.

"Ach můj bože...!" začala mamka, ale já už jsem to nemohla vydržet.

"Mami!" Naštvaně jsem si založila ruce na hrudi a mamka se provokativně usmála. Zaměřila jsem se na Liama.

"Co tady vyvádíš brácha?" opáčila jsem a podívala se na jeho ruku, ve které držel klacek.

"Já bojuji jako ty, Thomas a Charlie. Chci umřít jako taťka." řekl pyšně. Vykulila jsem na něj oči. Jak na tohle přišel? Kdo by mu mohl namluvit takové kraviny?

Podívala jsem se na matku, ale ta si jen smutně prohlížela Liama. Nic s tím neudělá. Pohledem jsme se zase vrátila ke svému bratrovi.

"Tohle neříkej Liame, už nikdy, ano?" řekla jsem vážně. On jen zaraženě přikývl a proto jsem se vrátila ke své matce.

"Můžeme si promluvit?" opáčila jsem. Přikývla a odešli jsme na klidnější místo zahrady.

"Proč ho necháš říkat takové věci?" zeptala jsem se zaraženě. Matka se tak nikdy nechovala. Obvykle jen peskovala.

"A proč ne? Tvůj otec by si to tak sám přál. Zemřít v boji je nejlepší způsob smrti." odpověděla mi s nezájmem. Co snad nemyslí vážně, vždyť je to Liam.

"Je mu deset mami. Deset! Je to ještě dítě. Měla by jsi mu to vymluvit a...."

"Děláš si ze mě srandu?! Ty mi budeš radit co mám dělat?! Ještě ani nejsi matka a už víš co je nejlepší?! Liam je můj syn a já se o něj budu starat jak se mi zachce!" vyjela na mě matka a já se nedokázala ani pohnout.

Otočila se a odkráčela pryč. Nemohla jsem tomu uvěřit. Udělala jsem krok dopředu a sykla bolestí. Au. Co to? Podívala jsem se na mé podbříško. Sáhla jsem si pod šaty a zděsila se.

Krev. Přicházím o dítě. Ocitla jsem se na zemi a nemohla se ani pohnout. To ne...

pokračování příště