Trochu jiná princezna

3. Nikdy

-Princ-

Dozvěděl jsem se to před měsícem. Nemohl jsem uvěřit tomu, že to nevěděla. Rozhodně jsem byl také proti domluvenému sňatku. Do doby než jsem ji uviděl. Byla nádherná, to jsem vážně nečekal. Světle hnědé vlasy jí padaly do tváře, i když je měla nahoře sepnuté sponkami. Temné oči, které ji dělali výjimečnou, zářily na kilometry daleko.

Škoda že tanec nepatřil mezi její světlé stránky. Jednou mi dokonce i šlápla na nohu. A to docela dost silně. Nic jsem na sobě nedal znát. Ještě by se naštvala.

Když jsem zjistil, že to neví, bylo mi jasné že se to brzo dozví. Aby se na mě moc nenaštvala, odešel jsem. Rozhodně bych jí to neřekl, tím by mě asi nenáviděla a tak jsem ji nechal osamotě a vrátil se k otci. Ten se jen přitrouble tlemil. Určitě věděl jak vypadá, proto svatbu domluvil s Doldastamem, i když můj otec byl vždycky příšerný. Pořád říkává: "Pokud se ti nebude líbit nevadí, vždy můžeš mít milenek kolik jen chceš." Jenže já nikdy nebyl jako můj otec. A navíc, líbila se mi a to hodně.

-Princezna-

"Nikdy si ho nevezmu, rozumíš?! Nikdy!!!" řvala jsem na mamku. Jak mi to může udělat? Je to můj život.

"Madison, je to tvoje povinnost a splníš ji." sykla na mě matka. Nikdy jsem ji neslyšela takhle naštvanou.

"Vezmu si ho, pokud bude svatba až za měsíc." Potřebuji alespoň trochu času a věděla jsem že víc nevydoluji. Prosím alespoň ten měsíc, mami!

"Pokud chceš více času, musíš o to poprosit prince." řekla vážně. Naštvaně jsem se otočila a vyrazila zpět na mou nejhorší oslavu v životě.

Nemohla jsem ho najít. Rozhlížela jsem se všude kolem. Kde je? Viděla jsem tolik tváří a ani jedna nepatřila Henrymu. Přejela jsem všechny přítomné znovu. Nic.

"Myslím, že jde o mně." řekl hlas za mnou a já se lekla. Otočila jsem se a setkala se s modrozelenými oči. Vztek ve mě žhnul, ale nemůžu si dovolit na něj křičet. Nadechla jsem se a vydechla.

"Mohli bychom se projít, princi?" zeptala jsem se se zaťatými zubu. Znervózněl, ale nakonec souhlasil.

Vedla jsem ho daleko do zahrady, kde nás nikdo neuslyší. Pokud mou nabídku přijme, tak budu hodná, ale pokud ne, tak si to se mnou užije. Zastavila jsem a on se postavil vedle mě. Nahodila jsem prosebný výraz.

"Henry, prosím odlož tu svatbu. Dej mi alespoň měsíc. Prosím, nechci si brát někoho koho vůbec neznám." prosila jsem. Teda já jsem, ale dobrá. Věřím tomu, že mi to vyjde. Musí to vyjít.

-Princ-

I když jsem to samé chtěl i já, tak mě to strašně urazilo. Měsíc? To je moc dlouhá doba a kdo ví, co se za tu dobu stane. Nemluvě o tom, kolik času zaberou přípravy na královskou svatbu. V mém království to se plánuje už celou věčnost. Lid je obeznámen s nástupem nového krále. Jak mám tohle všechno vysvětlit? Ne, měsíc ji rozhodně nedám. Chápu ji, nezná mě a já neznám ji, ale tohle je o něco víc, než jen domluvený sňatek dvou dětí. Už jsem to vymyslel. Vím, jak to bude.

"Dobrá, dám ti týden a poté se nastěhuješ do Morrganu, kde se za týden vezmeme." řekl jsem rozhodně a s vážným hlasem, aby věděla že nemá cenu nic namítat.

"Dobře." řekla se sklopenou hlavou. Najednou ji znovu zvedla a zadívala se mi do očí. "A korunovace?"

"Ta se bude konat v den svatby. Vezmeme se a pak nás korunují." rozhodl jsem. Vzal její ruku do do své dlaně a políbil ji. Odtáhla se. Byla naštvaná. Tvrdě jsem se na ní podíval a ona mi pohled oplatila. Otočil jsem se a naštvaně odešel.

Já můžu za ty zpropadený zákony? Můžu za tu domluvenou svatbu? Můžu za to všechno? Ne ne ne. Pokud bude taková vždycky, tak to budu mít úžasný život.

-Princezna-

Chovala jsem se hrozně a vím o tom, ale naštval mě. A to políbení ruky, to se ještě dělá?

Mám jen týden. Jeden týden a pak se mi změní celý můj život. Vše se obrátí vzhůru nohama. Budu mít nový život, přátele, rodinu, manžela.

Vydala jsem se zpátky na oslavu, kde mě už polovina hostů postrádala. Rozhlédla jsem se kolem. Princ Henry i král Morrganu jsou pryč. To odjeli? Jako vážně?

Sedla jsem si vedle mamky a ta se na mě posmutněle podívala.

"Madison, jsi na nás s otcem naštvaná?" zeptala se mě matka.

"Co? Proč bych na vás měla být naštvaná?" zeptala jsem se nevěrohodně mamky. Oddychla si a nervozně se usmála. Zase jsem se snažila najít Henryho. Znovu nic.

"Odjeli." odpověděla mamka na mou nevyslovenou otázku.

"A proč k... a proč odjeli?" Ze začátku jsem byla strašně naštvaná, ale když jsem u viděla mámu jak se na mě dívá, pokusila jsem to říct s klidem. No, nebylo to moc klidné.

"Princ se nám omluvil, že má moc práce a že už musí jít. Ale říkal, že to určitě nevadí, uvidíte se za týden, ne?" Hned jak to dořekla jsem zadržela dech.

"Madison, on ti dal dva týdny do svatby, to by žádný jiný princ neudělal." řekla a dala mi ruku na rameno. Povzbudivě se na mě usmála.

"Proč se vůbec musím vdávat?" zeptala jsem se jako dítě, kterému sebrali hračku a ono nechápalo proč.

"Ach, ty jsi tak nevyspělá, Madison. Jsi princezna, tak se tak prosím začni chovat." řekla vážně a trochu rozlobeně, či unaveně, mamka.

"Já nejsem nevyspělá, právě naopak, jsem hodně vyspělá žena." řekla jsem ironicky a narovnala se.

"Protože si tak vyspělá, tak se zachováš správně a vezmeš si prince z Morrganu." odpověděla rozhodně a já se zamračila.

"Z které doby jsi, mami? Říká ti vůbec něco sarkasmus?" opáčila jsem a ona se usmála.

Celý zbytek dne jsem tančila. S Thomasem, taťkou, Liamem a dokonce i s Charliem, který z toho sice nebyl nadšený, ale co už. K večeru už jsem se na celou mou oslavu vysr... vykašlala a odešla do svého pokoje. Musím se na svůj poslední týden doma vyspat a pořádně si ho užít.

Nedá se říct, že se netěším na to, co se stane za týden. Henry se choval velmi mile a navíc byl vážně pohledný. Možná to nebude zase tak špatné. A možná dopadnu jako moji rodiče a zvládnu se do něho zamilovat.

pokračování příště