Trochu jiná princezna

22. Smrt králi

-Královna-

Konečně, poslední den. Zítra dorazí armáda a vše ukončí. Co mám dodat. Král si myslí, že jsme se spolu vyspali a protože ho strašně mrzí, že si to nepamatuje, nutí mě k tomu znovu. Díky bohu že už nemá kdy se se mnou vyspat. Zítra totiž umře. Nemá dědice, tudíž by trůn připadl Augustovi. To je fér. 

"Lady Elizabeth, mám pro Vás velké překvapení. Večer bude nezapomenutelný. Vyzvednu Vás při setmění, oblečte si něco pěkného." oznámil mi král a odešel z knihovny. Ne, ne, ne. Už jsem tak blízko. Proč bože? Ne. Nenechám si pokazit své vítězství. Vymluvím se na nevolnost, obyčejnou nevolnost. Co jiného bych asi měla dělat? 

Povzdychla jsem si. Jediné co mě drží při životě, je vzpomínka na Henryho.

-Král-

"Ať se všichni připraví, rozloučí se s rodinami a naberou sílu. Večer vyrážíme." informoval jsem Luka a velitele. Nehodlám vyrážet až ráno. Nastal čas dostat se do Anglie. Nikdo nic nenamítal. Věděli, že to nemá cenu. Vzal jsem si pergamen a pero. 

Vážený králi Theronu,

Útok očekávejte za soumraku. Potřebuji, aby Vaši vojáci zaútočili stejně jako my. Tím nám poskytnete náskok. Vše je připraveno a my brzy vyrážíme. Slíbil jste větší účast v boji, tak ji splňte. Dobít západní hradby není problém. Je to na Vás.

Král Henry Jonathan Firestone z Morrganu. 

Zapečetil jsem dopis a předal ho Lukovi. On ví co sním má udělat. Je jen otázkou času než se dozvím pravdu. Pravdu na mé nezodpovězené otázky. Žije ještě Madison? Je v pořádku? Nebo že by byla mrtvá?

Zbrkle jsem vstal až se mi zamotala hlava. Potřebuji si jít zacvičit, a to rychle. Představa toho, že je Madison mrtvá mě děsí. Zítra se dozvím vše, i když mě to může zničit. 

-Královna-

Čas plynul a než jsem se nadála byl večer. Oblékla jsem si jednoduché šaty, které vypadali spíše na komornou. Rozčesala jsem si vlasy a spokojeně se posadila na postel. Dnes se nic nestane. Krále nebude zase tak těžké odmítnout, už jsem to zvládla více než dvakrát. 

Někdo zaklepal na dveře a já otevřela. Král se na mě podezíravě podíval, ale nakonec mi nabídl rámě. Odvedl mě do jeho pokoje. Všude byli zapálené svíčky a rozházené okvětní lístky růže. 

To nedopadne dobře.

"Vaše Veličenstvo....." začala jsem nejistě. Vrhl se na mě a začal mě líbat. Jeho ruce šmátrali všude kam se dalo. Bránila jsem se, ale bylo mi to málo platné. Je to král a to je mnohem vyšší postavení než to, které předstírám já. 

Svalil mě na postel. Tohle je můj konec. Celým tělem se na mě přilepil a začal mi sundávat šaty. Vyděšeně jsem sebou házela, ale ho to ještě více naštvalo. Uchopil mé zápěstí a strašnou silou mi ho dal nad hlavu. Nemohla jsem s ním ani hnout. Přestala jsem se bránit. Stejně by dosáhl svého. Zavřela jsem oči a čekala. 

Rozrazili se dveře. Dovnitř vstoupil August a odhodil ze mě svého strýce. Vstala jsem a utekla do svého pokoje. Hned po zavření dveří jsem se rozbrečela. Henry měl pravdu, nikdy jsem sem neměla chodit. Celý můj dosavadní život se změnil a už nikdy se nevrátí zpátky.

-August-

"Co to sakra mělo znamenat?!" štěkal na mě Jindřich VII. Co asi? Chtěl znásilnit Madis, za tohle teda bude pykat. Zaťal jsem ruce v pěsti. Musím se uklidnit. Zítra, až zítra. Podíval jsem se mu do očí.

"Omlouvám se, ale volá tě vyslanec z Qurettu. To by nepočkalo další půl hodinu." odpověděl jsem mu s největším klidem, který jsem mohl zvládnout. Otočil jsem se k němu zády a odešel. Pořád mám před očima Madis a její vystrašený pohled. Musím ji najít. 

Otevřel jsem dveře jejího pokoje a nakoukl dovnitř. Ležela na posteli a plakala. Rve mi to srdce ji takhle vidět. Došel jsem k ní a pohladil ji na zádech. Objala mě. Konejšil jsem ji, ale v hloubi duše jsem se cítil stejně jako ona.

-Král-

Všichni vojáci Anglie ještě spali. Dal jsem pokyn k rychlé smrti. Ti co hlídali jsem lehce porazili. Nebylo to nic těžkého........dokud. 

Jeden voják přežil a probudil ostatní. Teď nastal teprve boj. Celá Anglie je vzhůru a snaží se nás zabít. Slunce pomalu vyšlo na obzor a topilo se v krvi Anglické i Morrganské. Bůh nám pomáhej k vítěství. 

-Královna-

Po celém království panoval rozruch. Věděla jsem co to znamená. Henry. Utekla jsem do královy komnaty, kde byl i s několika vojáky. Vyděšeně jsem se na něj dívala.

"Běžte! Chraňte krále a svou budoucí královnu!" zařval Jindřich a vojáci odešli. Vyděšeně jsem objala krále. Sice jsem vyděšená nebyla, ale on si to musí myslet.

"Co se to děje?" zeptala jsem se.

"Útočí na nás ti zasraní Morrganci." odpověděl se záští. Zamračila jsem se.

"Jak to vypadá?" opáčila jsem. Otrhl se ode mě a podíval se z okna. Byl ke mně zády. Vytáhla jsem svou dýku a opatrně přikročila k němu. Napřáhla jsem se a.....

Chytl mou ruku a škubl s ní. Zaječela jsem. Dýka mi vypadla z ruky. 

"Tak ty jsi tady na mou vraždu?! Jak si mi to sakra mohla udělat!" ječel na mě a já se ušklíbla.

"Na to, že na tebe útočí Morrganci toho o nich moc nevíš. Například to, že se Morrgan spojil s Doldastamem přes sňatek." opáčila jsem zvesela s vědomím, že mu to dojde. Nedošlo.

"Princ Henry se stal králem a princezna Doldastamu královnou. Jmenuje se Madison Elizabeth Blackettová Firestounová." dořekla jsem a plivla mu do tváře. Začal zuřit, ale pak se ušklíbl.

"Nuže královno dvou říší, jak pak si přejete zemřít? Udělala jste tu největší chybu v životě, že jste mi řekla kdo doopravdy jste, protože se nemáte jak bránit a já vás mohu lehce zabít a tím i zničit celý Morrgan s Doldastamem." odvětil a já se zarazila. Měl pravdu. Co jsem to udělala? Zaraženě jsem se na něj podívala a vytrhla se mu. Co nejrychleji jsem sáhla po dýce, ale on byl rychlejší. Shodil mě na zem a vrazil mi mojí vlastní dýku do břicha. 

"Víš Elizabeth, miloval jsem tě, ale ty jsi mi udělala tohle. Nemám jinou možnost než tě zabít." řekl posmutněle a zvedl dýku. Byla celá od mé krve. Zavřela jsem oči. 

"Tak prosím, udělej to." Smířila jsem se se svou smrtí a pomyslela na Henryho. Otevřela jsem oči. V tu chvíli má dýka padala k mému srdci a.....

pokračování příště