Trochu jiná princezna

7. Za dva dny král

-Princezna-

Jsou to už čtyři dny. Čtyři předlouhé dny kdy jsem jen seděla v knihovně a četla si. Večer jsem ležela v Henryho objetí a ráno jsem tam byla sama. Neměl na mě čas. Pořád jen seděl v pracovně a dělal nějaké dokumenty, zato já jsem celou dobu byla mimo. Myslela jsem jen na to, co se stalo v lese. 

Vášnivě jsme se líbali. Pak mě vzal do náručí a přenesl ke Kieře. Sedli jsme si na ní. Já ho chytla kolem pasu a on vyjel. V zámku něco řekl strážím a odešel. To je vše. Nic víc. Naštvala jsem se na něj. Kvůli něho jsem na každém svém kroku měla doprovod. A proč? Udělala jsem jen jednu chybu. Jen jednu. 

"Ale princezny nesmějí dělat chyby."  Říkával mi táta. Tyhle jeho slova jsem nenáviděla. Slyšela jsem je v jednom kuse. Už od mého narození mě ta slova pronásledovali. 

Vstala jsem a vydala se do ložnice. Stmívalo se. Bylo mi špatně. Celé to utíká strašně rychle. Za dva dny je svatba a také korunovace. Bojím se, že to nezvládnu. Bojím se být královnou.

Vešla jsem do koupelny. Ellie a Sissy se vydaly za mnou. Svlékly mě a položili do vany. Nevnímala jsem je. Byla jsem úplně mimo. 

"Madison, děje se něco?" zeptaly se, když mě myly. Sama jsem nevěděla co se děje, ale dneska mi nebylo nějak dobře. Je to nervozitou? 

"Princezno?" 

"Jsem v pořádku." řekla jsem jim a pousmála se. Po chvíli mi pomohli ven. Oblékly mě a podepřely. Co se to se mnou děje? Nezvládnu ani chodit?

V pokoji se zastavily a mě konečně došlo proč. Henry si mě ustaraně prohlížel. Pokusila jsem se usmát, aby se o mně nebál. Nepomohlo to. 

"Mohly by jste nás prosím nechat osamotě?" řekla jsem mým služebným. Pustily mě a odešly. Henry ke mně přišel a chytl mě. 

"Stalo se ti něco?" zeptal se a pozorně si mě prohlédl. 

"Em, jsem v pořádku. Nemáš se čeho bát." řekla jsem, ale sama jsem tomu nevěřila. Zamračil se. Chytl mě pod koleny a zvedl do náručí. Položil mě na postel a přikryl.

"Ani se nehni, hned jsem zpátky." přikázal mi tvrdě a odešel. Věděla jsem, kam jde. Pro lékaře. Kruci, to nemohou pochopit, že jsem v pořádku? Určitě mi nic není. Teda doufám.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel lékař. Hned za ním nervozně přešlapoval Henry. Zavřel dveře a díval se na mě. Mezi tím lékař doběhl ke mně a začal mě prohlížet. Skoro jsem si ho nevšímala, dívala jsem se na Henryho. Nemohl stát klidně a já se nad tím musela usmát. Au. Proč to bolí?

-Princ-

Sledoval jsem ji a čekal. Co se ji stalo? Proč se ji něco stalo?

Nevím co mám dělat. Stojím tady, jako solný sloup a netrpělivě čekám na odpověď. Madison mě pozorovala. Najednou se ušklíbla a pak se zase zamračila. Tohle není dobré. Vůbec to není dobré. 

"Vaše Veličenstvo, mohl by jste, prosím?" zeptal se lékař a odvedl mě na chodbu. 

"Je to vážné? Přežije to?" zeptal jsem se, hned jak se zavřeli dveře.

"Jak dlouho už to trvá? Myslím, jak dlouho ji je takhle?" zeptal se vážně a já se zarazil. Vůbec jsem na ni neměl čas a nevím, jak dlouho ji je špatně. Sakra, já jsem špatný snoubenec. 

"Nevím, ale myslím, že včera byla ještě v pořádku." řekl jsem a začal si třít zátylek. 

"Tak to by mělo být v pořádku. Potřete ji tímto olejíčkem na hrudi, pokud to bude zítra pořád špatné, zavolejte mě." řekl a odešel. V ruce jsem svíral olejíček a nervozně jsem oddechoval. Otevřel jsem dveře a vešel. Setkal jsem se s pohledem, mé budoucí ženy. Tvářila se ustaraně. Nadechl jsem se a zavřel dveře. Sedl jsem si vedle ní na postel. Taky si sedla. 

"Tak?" zeptala se a hrála si s prsty na rukou. 

"Jak dlouho už je ti takhle?" Vážně jsem si ji prohlížel a čekal na její reakci. 

"No, špatně mi začalo být teprve před hodinou. Proč? O co jde?" zeptala se, ale já její otázky nevnímal. Oddychl jsem si. Bude v pořádku. Jen ji musím natřít...Zarazil jsem se. Prohlédl jsem si lahvičku s olejíčkem. Není pro mě problém ji namazat, ale pro ni by to mohl být problém. 

"Henry, ty mě děsíš." řekla smutně a já se nad tím usmál.

"Neboj, budeš v pořádku. Jen tě musím na hrudi natřít tímto olejíčkem a bude to dobrý." Uvolnila se a pak ji došla co jsem právě řekl. 

"Počkej, co?" 

"Neboj, jenom tě namažu, teda pokud chceš být v pořádku." řekl jsem s úšklebkem. Nadechla se a začala si sundávat šaty. Zavřel jsem oči. 

"Můžeš." řekla po chvíli nervozně. Otevřel jsem oči. Už ležela a šaty měla sundané z hrudi. Uhnul jsem pohledem. Otevřel jsem lahvičku a přiblížil se k Madison. Zadržovala dech. Díval jsem se ji do očí a opatrně vylil obsah lahvičky na její tělo. Byli jsme strašně blízko sebe a navzájem jsme se pozorovali. Zvedl jsem ruku a dal ji na její břicho. Srdce mi bilo jako o závod. Pomalinku jsem svou ruku posouval víš. Čekal jsem v protest, ale ona se jen prudce nadechovala. Cítil jsem její srdce, které bilo stejně, jako to moje. To mě trochu uklidnilo. Vmasíroval jsem olejíček do jejího těla a rychle jsem odešel do koupelny. 

Tahle holka mě ale ničí. 

Když jsem se vrátil do ložnice, už spala. Opatrně jsem si lehl vedle ni a objal ji. Zvykl jsem si spát s ní ve své náruči. A brzy už tak budeme spát do konce našich životů. Za dva dny bude jen moje.

pokračování příště