Trochu jiná princezna

13. Tati?!

-Královna-

"Jde o tvého otce." řekl a já zadržela dech.

"Co se stalo? Je v pořádku? Že se mu nic nestalo?" zeptala jsem se ho. Pozorně se mi díval do očí. "Henry odpověz mi." prosila jsem ho. Ukápla mi další slza.

"Anglie útočila na východ Doldastamu. Našich pět čet dorazilo před zámek, ale neměli vůdce, který by je vedl do boje. Jeden z mích mužů se nabídl, ale král ho odmítl. Sám nastoupil do boje." řekl a odmlčel se. Díval se na mě jako by se rozmýšlel zda to má říct nebo ne.

"Henry řekni mi to prosím." poprosila jsem ho. Řekni mi že se v pořádku.

"Bylo jich tam víc než kdokoliv z nás čekal. Na jednoho vojáka dvacet. Bojovali tvrdě, snažili se je porazit." A teď mi to došlo. Proto mi to nechtěl říct. Pane bože. Hystericky jsem se rozbrečela. Henry mě objal a snažil se mě utěšit. Tati?!!!!

"Musíš jet na jeho pohřeb." řekl a pohladil mě po vlasech. Otřela jsem si slzy a odtáhla se od něj.

"Prosím řekni mi že mi odpouštíš, prosím jinak to nezvládnu." vzlykala jsem. Usmál se na mě a pohladil mě.

"Neboj se všechno je dobré, odpouštím ti ano." řekl. Přitáhla jsem si ho k sobě a políbila ho. Poté jsem vstala a sbalila všechny své věci.

"Za dva týdny se vrátíš, až se všechno vyřeší." řekl rozhodně. Vstal a objal mě polem pasu. "Všechno bude zase dobré, uvidíš." konejšil mě asi pět minut, než jsem se konečně odtáhla a vyrazila dolů. Před bránou mě ještě jednou políbil a já nastoupila do kočáru. Ten rozjel a zamířil tam, kde byl ještě nedávno můj domov. Do Doldastamu.

-Král-

Hned jak odjela, cítil jsem se sám. Vím, že jsem chtěl, aby odjela, ještě kvůli tomu co se stalo s Lukem, ale teď mi tady chybí. Chci prožívat její smutek s ní. Užívat si její radost. Cítit stejnou bolest. Potřebuje mě a já zase potřebuju ji.

"Smím s tebou mluvit?" zeptal se někdo za mnou. Celý jsem se napjal a otočil se na Luka.

"O čem?" sykl jsem.

"Já ji donutil, aby se se mnou líbala. Nebuď na ni zlý, nemůže za to a pokud mě budeš chtít poslat pryč, nebudu nic namítat." řekl vážným hlasem. Ano zradil mě, ale je to můj bratranec. Povzdychl jsem si.

"Jen jednou se jí dotkneš a neudržím se, jasné?" informoval jsem ho. Ušklíbl se. Objal jsem ho a vyrazil do zámku. Tohle budou těžké dva týdny.

-Královna-

Kočár zastavil a já se podívala ven. Nebyli jsme u našeho zámku, ale ve vesnici.

"Uhněte chudino." zařval kočí. Naštvala jsem se na něj a vystoupila z vozu. Podívala jsem se na děti. Byli strašně vyhublé a špinavé. Na sobě měli jen roztrhané hadry.

"Ahoj. Jak pak se jmenujete?" zeptala jsem se jich mile.

"Já jsem Freya, tohle je Niamh a Ryan." řekla tenoučkým hláskem holčička. Usmála jsem se na ni.

"Máte hlad?" zeptala jsem se jich a všichni na mě zvedli pohledy. Na cestu jsem si zabalila buchty, ty by měli stačit. Došla jsem do kočáru a vzala košík s buchtami. Vrátila jsem se k dětem a předala jim košík.

"Kde máte rodiče?" zeptala jsem se jich ještě.

"My nemáme rodiče, jsme z chudobince." řekl Ryan. Vypadal tak na šest let. Pokusila jsem se o úsměv.

"Děkujeme." řekla malá Niamh a i s ostatními odběhla pryč.

"Proč jste to udělala, Vaše Veličenstvo?" zeptal se kočí. Zamračeně jsem se na něj podívala.

"Neměli vůbec nic, vy byste je nechal hladovět?" opáčila jsem a nastoupila si. Kočár se znovu rozjel. Po chvíli znovu zastavil, tentokrát ale proto že jsme dorazili na místo. Jsem doma.

...

Vešla jsem do zámku, kde už na mě čekal celý zbytek dne. Ubrečená mamka mě silně objala a plakala mi na rameni. Vzlykla jsem a odtáhla se od ní. Objali mě dvě silné paže a já si vyjeveně prohlížela mého bratra. Charlie plakal. Hladila jsem ho po zádech. Nakonec jsem ho taky pustila a přešla k Liamovi. Stál tam a vzlykal. Taky jsem ho objala, ale on mě odstrčil a odběhl pryč. Povzdechla jsem si.

Před chvílí jsem si vybalila věci v mém starém pokoji a teď sedím na posteli. Připadá mi to tak dávno kdy jsem tady byla naposledy.

Někdo zaklepal a vstoupil. Vstala jsem a přimáčkla ji k sobě.

"Nenapsala si mi." postěžovala jsem si.

"Promiň nebyl čas." řekla mi a usmála se.

"Jak je ti?" zeptala se po chvíli.

"Jde to." Pokrčila jsem rameny.

"Ta Madison, kterou jsem znala, by tohle nezvládla a zhroutila se, ale ty jsi ani nebrečela." opáčila zaraženě.

"Vybrečela jsem se v Morrganu." posmutněla jsem. To co se tam stalo ještě není vyřešeno.

"Ale i tak." Pokrčila záhadně rameny. Pousmála jsem se. Tenhle život mi chybí.

...

Seděla jsem ve stáji na seně a snažila se přemýšlet. Přijde mi jako by tady pořád byl. Vše mi ho tu připomíná. Ach tati, proč se to muselo stát?

Přešla jsem k hřebci, který patřil králi. Pohladila jsem ho a vysedla na něj. Jsem zpátky doma. Rozběhl se a zamířil k lesu. Tak dlouho jsem se už neprojela. Henry mi zakázal opouštět zámek, tím mě vážně naštval.

Projížděla jsem se asi hodinu a pak jsem na louce zastavila. Vytáhla jsem svůj oblíbený meč s délkou čepele 95 centimetrů. Ne moc těžký, tak akorát na zabití člověka. Je to už rok, kdy jsem naposledy šermovala. Ale dneska to vážně potřebuju. Hřebce jsem nechala daleko za sebou a začala jsem trénovat. Vždy jsem šermovala s otcem nebo Thomasem, ale ani jeden z nich tady není. Povzdychla jsem se a udělala otočku. Meč se střetl s další čepelí a ta mi zabránila dalšímu pohybu. Podívala jsem se na člověka, kterému patří. Ušklíbl se a sklopil meč.

"Co tě sem přivádí?" zeptala jsem se ho a taky sklopila meč.

"Sledoval jsem tě." Pokrčil rameny, jako by se nic nestalo. "Taky se potřebuju odreagovat." řekl posmutněle a pousmál se.

"Tak pojď." opáčila jsem a znovu nachystala meč. Ušklíbl se a vyrazil proti mě. Bylo pro mě nové bojovat s Charlím. Ale lepší než Thomas rozhodně nebyl. Srazila jsem ho k zemi a dala mu čepel meče na krk.

"Vzdej to." posměšně jsem se na něj ušklíbla.

"Jsi dobrá." řekl a vstal. Znovu jsem se na něj ušklíbla.

Po několika bolestných pádech a sedmi vítězstvích jsme se vrátili.

"Můžu s tebou mluvit Madison?" zeptal se mě nervózně Charlie před vchodem.

"Jasně o co jde?"

"Otec zanechal závěť ve které přenechává království tobě. A... a je tam domluvený sňatek pro mě. Potřebuji znát tvůj názor. Víš já jsem se zamiloval." řekl a nervózně si třel zátylek.

"To je přece úžasné Charlie." Vesele jsem mu poklepala na rameno.

"Ona je služebná." opáčil. Zarazila jsem se.
"Ty jsi jediná, kdo to manželství může zrušit a domluvit mi sňatek se Sofii."

pokračování příště