Trochu jiná princezna

17. Cesta do Anglie

-Královna-

Co nejrychleji jsem se vydala na cestu. Stáje jsou nedaleko. Nasadila jsem si kapuci a zapnula si plášť. Takhle mě už nikdo nepozná. Naposledy jsem se podívala na zámek.

Povzdechla jsem si a rychlými kroky se vydala do stáje. Nikdo tam nebyl a to byla moje výhoda. Vzala jsem svůj luk a šípy. Nasedla jsem na Kieru a pobídla ji k rychlému běhu. Vyběhla ven a zamířila do vesnice. Vím kde se nachází Anglie, je to sotva den cesty na koni. To bude hračka.

Jenže nebyla.....

-Král-

"Jak to sakra myslíš, že utekla?!" řval jsem na Luka. Důvěřoval jsem mu, že jí neztratí a teď?! Proboha jestli se jí něco stane!

"Nebude daleko, vyslal jsem všechny hlídky a ty už prohledávají okolí. Určitě ji najdou, přece si nemyslela že se dostane až do Anglie a nic se jí nestane." zavtipkoval ke konci a já si ho naštvaně přeměřil. Otočil jsem se a vydal se k východu.

"Henry kam to jdeš?" zarazil se Luk.

"Kam asi? Jdu najít svojí ženu." odvětil jsem a vyrazil do stáje. Nevěřím tomu, že by se odvážila odejít pěšky. Ale jak to, že si nikdo nevšiml zmizelého koně? Tak to si budu muset prověřit.

Prohledal jsem celou stáj. Její luk a šípy byli pryč, stejně jako Kiera. Před nějakou dobou si je vzala z Doldamstamu a teď si je vzala z Morrganu. Nasedl jsem na koně. Jaké je nejlepší cesta do Anglie? Přes les? Louku? Hory? Vesnice.

Pobídl jsem hřebce do klusu a on vyrazil. Musím ji rychle najít než se dostane za hranice. Musím ji stihnout.

-Královna-

Všude po vesnici byli stráže a kontrolovali každého, který kolem nich prošel. Ne, ne, ne. Zaklela jsem. Jak se přes ně dostanu? Podívala jsem se na vojáka přes ulici. Tak to nezvládnu. Jenže pak...

Velká skupina lidí na koních se blížili k nám. Byli tam děti, ženy, muži. Má šance. Připletla jsem se mezi ně a snažila se vypadat nenápadně.

"Ty tam!" vykřikl voják a šel ke mně. Zaklela jsem a dala Kieru do pohybu. Bohužel on už stihl upozornit všechny, že jsem to já. S rychlostí jsem vyrazila k lesu. Je to moje jediná šance.

Byla jsem od nich docela daleko, když v tom jsem se ocitla v pasti. Byla jsem na útesu a nebyla tady cesta jak zmizet. Podívala jsem se dolů. Jezero. Nervózně jsem sesedla z Kiery a vzala si k sobě všechno co jsem měla. A pak už jsem za sebou slyšela hlasy. Podívala jsem se tím směrem. Byli tady. Rychle jsem vyběhla na okraj útesu.

"Ne. Madison prosím, nedělej to." uslyšela jsem za sebou známí hlas. Neohlížela jsem se. Věděla jsem moc dobře kdo to je. Zavrtěla jsem hlavou.

"Promiň." řekla jsem a skočila.

-Luk-

"Neeeee!" zaječeli jsme s Henrym najednou. Vyběhl na místo kde před chvílí stála. Sakra. Bude chtít skočit za ní. Popadl jsem ho a pokynul strážím. Musí ho držet oni, já musím sjet dolů k jezeru. Chytli Henryho a táhli ho pryč. Za zády jsem pořád slyšel jeho zlomený křik. Myslí si, že je mrtvá a já si myslím taky. Ale existuje naděje. Madison je silná. Je naživu, musí být.

Stál jsem vedle jezera a pozoroval místo kam dopadla. Nic. Ne. Takhle to nenechám. Sundal jsem si věci a skočil do vody. Doplaval jsem na místo a začal ji hledat. Hystericky jsem se potápěl pořád a pořád dokola. Nic. To nemůže být pravda.

"Madison!" zakřičel jsem do samoty. Ne, to ne. Mé oči začali slzet. Proč? Proč Mad?

Vyplaval jsem z vody a padl na zem. V tu chvíli jsem propukl v pláč.

-Královna-

Dopadla jsem do vody a strašně mě bolelo na hrudi. Au. To nebyl nejlepší nápad. Vynořila jsem se a dlouze se nadechla. Musím jít ihned pryč.

Doplavala jsem na okraj jezera a vylezla z vody. Na druhé straně jsem si všimla přicházející siluety a tak jsem se schovala v křoví. Byl to Luk. Pozoroval jezero. Po chvíli si sundal tričko a já vydechla. Páni. Jenže pak si začal sundávat i kalhoty. Podívala jsem se jinam. Skočil do vody a plaval k místu kde jsem dopadla. Hystericky mě hledal. Jenže já se mu nemohla ukázat. Nešlo to. Vyplaval ven a skácel se. Brečel. Posmutněle jsem ho sledovala.

"Je mi to líto Luku, ale takhle je to lepší." zašeptala jsem si sama pro sebe a otočila se. Je lepší když si myslí, že jsem mrtvá. Povzdechla jsem si a vyrazila. Nemám koně, tudíž bude cesta ještě hodně dlouhá a za hranicemi Morrganu to v noci není bezpečné. Musím sebou hodit.

...

Nevím kdy mě někdo praštil do hlavy, ale stalo se to. Vím to kvůli strašné bolesti. Otevřela jsem víčka a střetla se tváří tvář s jednou stařenou.

"Kde to jsem?" zeptala jsem se jí a pokusila se zvednout. Zase mě položila zpět na lůžko.

"Kousek odtud je začátek Anglického území." řekla a podívala se na mě. Bílé vlasy jí padali do tváře.

"C...co se stalo?"

"Našli tě v lese. Ležela si na zemi. Jeli půlku dne a nakonec tě dovezli sem, za mnou." řekla prostě stařena.

"Kdo mě sem přivezl?" zarazila jsem se.

"Já." řekl hlas poblíž. Podívala jsem se jeho směrem a zatajila dech.

"To není možné."

pokračování příště