Trochu jiná princezna

29. Smutné chvíle

-Luk-

Celá tahle slavnost stálá za nic. Jediný s kým jsem si mohl promluvit, byla Mad, ale ta se celou dobu neukázala.
Divil jsem se kde je. Nikdy si takové věci nenechala ujít. Začal jsem ji hledat.

Nikde mezi lidmi nebyla. A tak jsem obcházel celou zahradu. Začal jsem ztrácet naděje, když v tom jsem ji uviděl.

Ležela na zemi a krvácela. Neváhal jsem a vyběhl za ní. Zvedl jsem ji do náruče a odnášel ji na ošetřovnu. Pořád se kroutila a plakala.

"Pššt, to bude dobré Mad. Všechno je v pořádku." Moje slova ji nějak neuklidnila. Ubrečenými oči se na mě podívala.

"Přicházím o dítě Luku, s tím se nedá nic dělat." opáčila co nejklidněji mohla. Její slova mě dostala. Tohle nesmí říkat, vždyť jde o její dítě.

V tu chvíli jsem se vzpomněl na její slova před rokem. Svět je krutý a nemilosrdný. Musíš se podle toho chovat. Vůbec nepoznával. Vždy se snažila svět zachraňovat, jenže když šlo o ni, o záchranu se ani nesnažila.

Donesl jsem ji na ošetřovnu a lékař se ji hned ujal. Jediné co jsem mohl dělat, bylo zavolat Henryho.

Toho jsem našel velmi snadno, jako vždy ve velkém kolektivu. Poklepal jsem mu na rameno a smutně se na něj podíval. Řekl jsem mu to. To byla jediná věc jak jsem mohl alespoň trochu pomoct Mad.

-Král-

Nemohl jsem se ani hnout. Madison... dítě! Luk mě postrkoval k ošetřovně, ale já nemohl udělat ani krok. Nevěřil jsme tomu. Moje Madison....

Luk mě postrčil do ošetřovny a lékař ke mně došel.

"Vaše Veličenstvo, královna.... královna potratila."

Tohle už jsem nevydržel. Podlomili se mi kolena a já se propadl do tmy.

-Královna-

Ležela jsem ve své posteli a pozorovala strop. Přišla za mnou matka, bratři a Sofie spolu s Amelii. Jediné co jsem však vnímala byla bolest. Bolest v mém srdci. Věděla jsem, že dítě nezvládnu zachránit. Bylo to od začátku jasné.

Podívala jsem se na židli vedle sebe. Ty jsi to nechápal. Bůh chtěl, abych o to dítě přišla. Nebylo to mé rozhodnutí. Řekla jsem si v hlavě, když jsem pozorovala posmutnělou tvář Luka opírajícího se o postel. Henry tu není. Nepřišel.

"Luku?" opáčila jsem. Luk vstal a naklonil se nade mě.

"Potřebuješ něco? Máš žízeň? Hlad? Není ti dobře?" házel na mě otázky a já nechápala proč ho napadlo zrovna tohle.

"Kde je Henry?" Zatvářil se zaraženě.

"Tobě to neřekli? Když mu lékař řekl, že jsi potratila, omdlel a ještě se neprobral. Nechali ho radši na ošetřovně." odvětil a mě se ulevilo, ale i přitížilo. Henry tak moc chtěl dědice a já ho o to připravila.

"Není to tvoje vina. Nikdo za to nemůže." řekl Luk, když si všiml mého výrazu. Pousmála jsem se a vstala.

"Co to děláš?" zeptal se vyjeveně.

"Potřebuji se projít. Už je ráno, takže na to mám právo." odpověděla jsem mu. "Zavolal bys mi prosím Ellie a Sissy."

"Koho?" Protočila jsem oči.

"Mé komorné." opáčila jsem a zavřela se do koupelny. Umyla jsem se a když jsem vyšla ven, holky už tam na mě čekali. Oblékli mi bílé, v rukávech volné, šaty. Učesali mi vlasy a já odešla. Teď potřebuji hlavně klid.

...

Stojím pod zámkem na skále a přemýšlím. Jaké by to asi bylo, kdyby jsem se nenarodila do královské rodiny... Odpověď na tuto otázku nikdo nezná. Plno lidí pokládá otázku "kdyby jsem se nenarodil". Každý se sebou není nějak spokojen.

Z mého přemýšlení mě přerušil známý hlas. Zarazila jsem se.

"Luku proč to říkáš? Mad za nic nemůže. Je to moje žena a já ji miluji. Dědice chtěla stejně jako já a taky ji to stejně... ranilo." řekl naštvaně Henry, jenže se mu hlas lámal, takže to neznělo zle, spíše zlomeně.

"Vím že to není její vina, jen říkám že se ani nepokusila dítě zachránit. Je jako by zraněná, zlomená. Stejně jako ty, proto od tebe potřebuje podporu bratránku. Zkus ji povzbudit."opáčil klidně Luk. Zamračila jsem se. Kde jsou? Vůbec je nevidím.

Henry si povzdechl. "Nedokážu se tvářit jako že se nic nestalo, nedokážu se před ní přetvařovat. Potřebuji čas, stejně jako Madison. Je to pro mě těžké." odpověděl mu Henry sklíčeně. Ukápla mi slza. Vše se pokazilo. S Henrym už to nikdy nebude tak jako dřív. Pokaždé když se um podívám do obličeje, uvidím jen ty smutné chvíle s ním.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Udělala jsem krok vpřed a zapomněla kde jsem stála. Začala jsem se kutálet dolů ze skály. Jediné co si pamatuji, byl můj křik.

pokračování příště