Trochu jiná princezna

20. Druhý krok

-Královna-

Šermovala jsem s jedním milým klukem. Byl docela mladý, možná i mladší než já, ale rozhodně proti mě neměl šanci. Pokaždé když jsem mu dala meč na krk či břicho, podivil se. Ano, trénovala jsem v šatech a ano, vypadám povýšeně a že nic nezvládnu. Jenže první pohled klame. Ušklíbla jsem se a pomohla klukovi na nohy.

"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala jsem se ho, když se postavil.

"Newt... madam." řekl a nervózně kopl do kamene před sebou.

"Kolik ti je?" opáčila jsem a on se zarazil.

"P...ppatnáct." vykoktal ze sebe. Jeho barva se vytratila z obličeje.

"Co se děje? Proč mi přijde, že mi lžeš Newte." zarazila jsem se. Naštvaně jsem se mu podívala do očí.

"Já...já..." Nevěděl co má říct. S vykulenými oči se na mě díval.

"Kdo jste? Co chcete?" zeptal se ženský hlas za mnou. Otočila jsem se. Zjevně jeho matka. Stejné kaštanové vlasy a obličejové rysy.

"Ptala jsem se Newta kolik mu je let." řekla jsem prostě a ona se zamračila.

"Nechte ho na pokoji!" vyjela na mě a přiběhla ke svému synovi. Co prosím?

"O čem to mluvíte?" vyjeveně jsem jsem ji pozorovala jak se snaží dostat svého syna pryč. Zamračila jsem se a chytla ji za zápěstí. 

"Nechte nás jít prosím!" žadonila žena a snažila se mi vyprostit. Silněji jsem sevřela její zápěstí. 

"Až mi vyslovíte co se to tady děje, tak vás nechám jít." řekla jsem vážně a žena se přestala vzpírat. Vyjeveně se na mě podívala. 

"Kdo jste?" zarazila se žena. Pustila jsem ji. 

"Prosím řekněte mi proč se tak bojíte říct pravý věk vašeho syna." Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit. Nemysli na Henryho, ne. Chybí ti, ale brzy ho zase uvidíš. Přestaň Madison!

"Vy nejste odsud, že ne?" opáčila žena a já jen pokrčila hlavou. "Král si odvádí každého muže, kterému už bylo šestnáct. Dělá z nich vojáky a oni každým dnem umírají. Svého syna mu nedám, je jediný kdo mi zbyl. To po mě nesmíte chtít." Byla úplně zničená.

"Já vám vašeho syna nevezmu. Jsem tady abych vyřešila všechny nepokoje v Anglii, chci aby se stala takovou zemí, jakou kdysi byla. Mě se bát nemusíte." řekla jsem ji mile. Tak proto má vždy tolik vojáku. Krade rodinám děti. On je vážně ďábel. Jak jsem ho jen mohla litovat?

"Poslouchejte mě. Máte nějaký úkryt kdy by jste se mohla se synem schovat?" zeptala jsem se jí a ona nepatrně přikývla. "Za čtyři dny, radši hned ráno, se schovejte do úkrytu. Pokud máte nějaké přátele, řekněte jim ať se schovají a v žádném případě nevychází ven." zdělila jsem ji. Nechci aby umírali nevinní, už tak jich umře víc než dost. 

Rozloučila jsem se a odešla. Myslela jsem, že mi bude líp, když si trochu zatrénuji a jak to dopadlo? Je mi ještě hůř. Vím, že jsou takový vládci co tohle dělají, ale mě se to příčí. Chtěla bych vidět jak by se ti vládci tváři, kdyby byli na místě prostých lidí. 

Vstoupila jsem do svého pokoje a unaveně si lehla na postel. Zavřela jsem oči. Rychle jsem je znovu otevřela a vstala. Nemůžu spát. Jsem teprve u druhého kroku mého plánu. Musím ho dokončit. 

Rychlými kroky jsem zamířila do zahrady, kde se pořádá jedna slavnost. Král seděl v altánku a pozoroval lampiony letící vzhůru, daleko do nebe. Došla jsem k němu.

"Kde jste celý byla den, má lady?" optat se hned jak jsem zastavila.

"Chtěla jsem si prohlédnout Anglii. Proč kradete rodinám děti?" Zamračila jsem se na něj.

"A to vám řekl kdo?" zvážněl.

"O to tady nejde." Rázný hlas ho donutil odpovědět na mou otázku.

"Válka je krutá, lady Elizabeth. Když na vás někdo útočí, potřebujete si bránit." odvětil a znovu vzhlédl k nebi.

"Jenomže, jak já vím, tak jste to vy kdo útočí a ne ten kdo je napaden." sykla jsem a asi to znovu přehnala. Vstal a otočil se na mě.

"To jsou jen báchorky, lady. Nesmíte věřit všemu co slyšíte." Zarazila jsem se. Jeho hlas byl klidný s náznakem pobavení.

"Jistě že. Omlouvám se za Nebo  troufalost." Sklopila jsem svůj pohled.

"Nic se neděje. Nechcete jít někam kde bude větší klid?" opáčil a jeho oči se rozzářili.

"Ovšem." Přijala jsem jeho rámě a odkráčeli jsme na klidnější část zahrady. Všude byli vysázené květiny, jak romantické. Je čas na druhý krok. Král se sehnul a utrhl jednu růži. Otočil se na mě. Rukou jsem si dala na čelo a přivřela jsem oči.

"Co se děje, lady?" optal se starostlivě Jindřich VII. 

"Není mi nějak..." začala jsem a podlomila své nohy. Zachytil mě. Bingo. Upustil růži na zem a zvedl mě do náručí.

"V pořádku, Elizabeth. Všechno je dobré." konejšil mě. Dál jsem předstírala nevolnost. Nesl mě zámkem a já se najednou zarazila. Kruci. On mě nenese do mého pokoje, ale do svého.

pokračování příště