Strašidelné příběhy

#6- zámek Davenport✔

Na tyhle prázdniny jsem se hrozně těšila. Nejen proto, že bylo léto a měli jsme s rodiči jet na dovolenou k moři, ale také kvůli tomu, že já a kamarádka jsme měly strávit týden na zámku Davenport. Jen abych to objasnila, tenhle zámek nebyl žádná historická památka, ještě dodnes v něm žila lady Davenportová se služebnictvem. Lady byla milá, asi padesátiletá paní, která neměla problém nás tam s kamarádkou na týden nechat. Lady totiž neměla děti ani manžela (ten spáchal sebevraždu), a  když jsme jí zavolaly a poprosily o týden na zámku, tak si nejprve ověřila, že jsme slušné a pak nás přijala. Myslím, že byla ráda, že se tam objeví také nové tváře.

Když jsme s Ellie přijely na zámek, nemohla jsem skoro ani uvěřit, že tam strávíme týden. Připadala jsem si skoro jako Popelka. Lady stála na schodech a čekala na nás. Její sluhové nám pomohli se zavazadly a my jsme se šly přivítat s lady. ,,Dobrý den, lady" pozdravily jsme způsobně. Lady se na nás usmála. ,,Vítejte na zámku Davenport, děvčata. Pojďte prosím za mnou." Následovaly jsme starou paní do zámku, který byl jednoduše nádherný. Zatímco jsme s Ellie zíraly na malby všude po hale, lady zastavila a málem jsem do ní vrazila.

 ,,Takže bydlet budete v severním křídle, kde máte nachystané pokoje. K pokojům patří i koupelna a toaleta, takže budete mít každá vlastní. Máte tam zvonek na služebnictvo, které bude plnit vaše rozkazy. Moc se nevzdalujte od vašeho křídla, jen do jídelny a malého salónku smíte. Na zahradu máte volný přístup. Co je ale NEJDŮLEŽITĚJŠÍ, je to, abyste nevycházeli po setmění do rána ven." S těmi slovy odešla a nechala nás tam samotné. S Ellie jsme si vyměnily pohledy. Ani jedna z nás netušila, co to mělo znamenat.

Téměř celý den jsem strávila v bazénu, kam jsem se těšila už hodně dlouho. Bylo půl deváté, když jsem se vrátila zpátky. Na chodbě jsem potkala lady Davenportovou. Křečovitě se usmívala. ,,Pamatujte, po tmě nechodit ven. Je to proto, že jsou tu zapnuté alarmy a nechcete přeci vyvolat poplach." Ještě jednou se na mě varovně podívala a pak odešla. Alarm proti zlodějům? Nevycházet ven?  A co služebnictvo? To celé se mi nezdálo a radši jsem o tom napsala Ellie. Usoudila jsem, že je toho už na mě moc a tak jsem šla spát.

V noci jsem se probudila. Ne jen tak z obyčejného důvodu, ale probudil mě zpěv. Trochu jsem se zaposlouchala a zjistila jsem, že mě láká ven z pokoje. Bylo to hodně děsivé, ale i tak jsem popadla mobil a zavolala Ellie. Jakmile mi to zvedla, tak jsem hned spustila. ,,Slyšela jsi to?" ,,Ano..." Mluvila divně. ,,Ellie? Jsi v pořádku?"
,,Já... Já už nemůžu odolávat, jdu za ním..." Šokovaně jsem zírala před sebe. ,,To tě nesmí ani napadnout! Zůstaň tam!" Jenže Ellie mi to položila a už mi neodpověděla. Ať jsem chtěla nebo nechtěla, musela jsem za ní.

Bylo to šílené. Má nejlepší kamarádka otevřela dveře, o kterých jsem ani nevěděla, že tam jsou a sešla někam do podzemí. Musela jsem za ní. Našla jsem si úkryt od kterého je sledovala, co se děje a kam Ellie šla.

 Byla to nějaká svíčkami osvětlená místnost, kam začali přicházet lidé v kápích a uprostřed byl jakýsi kamenný kvádr. Ti lidé začali mumlat něco nesrozumitelného v cizím jazyce, který jsem nikdy neslyšela. Potom jeden z těch lidí vystoupil doprostřed a začal křídou něco kreslit na zem. Potom kývl na dva z těch lidí, kteří přivedli Ellie ke kvádru. Ani se nebránila. 

S hrůzou jsem sledovala, jak ten s křídou rozhodil rukama a začal volat. ,,Započněme rituál, při kterém ti, ó náš pane, obětujeme tuto tobě podřízenou dívku!" Ozval se sbor souhlasů od ostatních. Pod jednou kápí jsem rozpoznala obličej lady Davenportové. Ta teď vystoupila z řady s dýkou v ruce a přitom mluvila. ,,A nyní, pane temnoty ti obětujeme novou, tobě poddanou!" Přivázala Ellie na kvádr a naklonila se nad ní s nožem. Začala jí řezat do čela. ,,Šest set šedesát šest, to je tvé číslo pane! Napsáno lidskou krví!" 

To už jsem nevydržela a utekla do pokoje, kde jsem si rychle sbalila své věci. Poté jsem běžela ven (žádný alarm se nespustil) a mířila pryč od toho prokletého místa. Bylo mi jedno, že jsem jen v pyžamu a pantoflích, prostě jsem utíkala. Domů mě odvezl milý řidič autobusu. Na zámek jsem se už v životě nevrátila.

Uplynula léta, a mně se narodila dcera. Nedávno jí bylo patnáct. Jednoho dne ke mně přišla celá rozradostněná, usmívala se od ucha k uchu a oznámila mi: ,,Mami, letos budou super prázdniny! Jedu s kamarády na zámek Davenport."