Strašidelné příběhy

#56- Slečna Killani

Moje dcera Audrey měla vymyšlenou kamarádku, které říkala ,,Slečna Killani". Myslím, že se Audrey začala o Killani zmiňovat, když chodila do školky. Tehdy jsem si s tím nelámala hlavu, koneckonců, snad každé dítě mělo nějakého imaginárního kamaráda. Proto mi nevadilo, když se o ní občas zmínila - věděla jsem totiž, že Slečna Killani je jen v její hlavě. Alespoň jsem si to myslela.

Vzpomínám si, jak jsem jednou Audrey musela nechat samotnou doma, protože jsem musela jet vyřídit důležitou zprávu.

Audrey tehdy seděla ve svém pokojíčku na růžovém koberci a hrála si s Barbie na čajový dýchánek. Klekla jsem si s ní a ptala se: ,,Nebudeš se doma bát?" Audrey ale zavrtěla hlavou. ,,Nebudu. Slečna Killani se o mě postará."

V tu chvíli jsem si myslela, že by ta její vymyšlená Killani mohla být užitečná.  Když byla Audrey přesvědčená, že na ni někdo dohlédne a nebude se bát, rozhodla jsem se, že jí nebudu nic vymlouvat.

Pak ale už přestaly být věci v pořádku. Audrey se totiž v první třídě pohádala se svou nejlepší kamarádkou Elis. Na tom by nebylo nic zvláštního, jenže když jsem se Audrey zeptala, jestli se nechce s Elis usmířit, jen mávla rukou a řekla: ,,Nechci. Slečně Killani se stejně nelíbí, že se s Elis kamarádím. A co řekne slečna Killani, to platí."

Nejprve jsem se pokoušela Audreyno chování omlouvat tím, že se stydí mi přiznat, že se s Elis nechce kamarádit. A ani tehdy jsem ještě slečnu Killani nepovažovala za hrozbu.

Jenže ona i ve svých jedenácti letech pořád na Killani věřila. Nic nedělala bez argumentu ,,Slečna Killani to schvaluje," nebo ,,Ty slečně Killani nevadíš," a ,,Slečna Killani říkala, že nesmím."

Chtěla jsem Audrey vzít k psychologovi, ale nejdřív jsem se snažila řešit to po svém. Vzala jsem si tedy Audrey stranou a ptala se jí, kdo vlastně slečna Killani je.

,,Je to moje nejlepší kamarádka," začala vysvětlovat. ,,Dobře, ale "seznámila" si se s ní ve školce. Jak přesně?" Audrey se pochybovačně kousla do rtu, naklonila hlavu, jako by někoho poslouchala. Pak přikývla a odpověděla.

,,Víš, jak jsme šly na ten hřbitov? Tak tam. Seděla na hrobě, vypadala osamoceně, neměla nikoho. Tak jsem jí vzala k nám domů."

Přeběhl mi mráz po zádech. Tohle nebylo v pořádku. V téhle fázi mi došlo, že nemá cenu se s ní dál bavit, protože byla vírou ve slečnu Killani posedlá. Ještě ten den jsem ji odvezla na psychiatrii, kde Audrey hospitalizovali.

Je to už několik let zpátky a Audrey je mrtvá. Spáchala sebevraždu, ale ještě předtím zanechala dopis. Nepsala žádné srdcervoucí důvody, jen jednu větu: Slečna Killani mi řekla, že to musím udělat.

Od té doby bydlím sama, ale mám pocit, že neustále slyším dva hlasy; jeden patří Audrey a ten druhý nepoznávám. Myslím ale, že to bude nejspíš slečna Killani, protože mi vyčítá, že jsem kvůli své nevíře v ní donutila svou dceru spáchat sebevraždu.

Není to pravda. Killani donutila Audrey, aby se zabila, ale nemůžu to nikomu říct. A víte proč? Slečna Killani byla hodná. Slečna Killani byla nejlepší kamarádka Audrey. Slečna Killani řekla, že to nesmím udělat.

Eh, doufám, že tahle část není úplný propadák 😅

Tak co, měli jste jako děti imaginární kamarády? Já jo, měla jsem jednorožce 😂🦄