Strašidelné příběhy

#46- prank✔

Byly letní prázdniny. Hrozné vedro, nedalo se jít ani ven a tak jsme s kamarádkou trčely u ní doma, seděly u mobilu a nudily se.

Obě jsme hrozně chtěly něco dělat, ale neměly jsme žádné dobré nápady. Najednou kamarádka odložila mobil a oči jí nadšeně zasvítily.

,,Co kdybychom večer vystrašily mého bráchu, až se vrátí od kamaráda?" Ten nápad se mi celkem zamlouval. ,,Dobře, co uděláme?"

Podstčila mi před oči mobil s děsivě namaskovanou holčičkou. ,,Tohle. Ty budeš dělat hororovou holčičku a já tvou oběť. Budeme čekat u výtahu a až přijede a brácha bude chtít vystoupit, uvidí, jak mě zabíjíš. Potom nastoupíš za ním do výtahu a pořádně ho vystrašíš."

Představila jsem si, jak se asi bude tvářit a přikývla. ,,Tak jo, to bude super."

Během odpoledne jsme se připravily. V obchodu, který je kousek od paneláku mé kamarádky, jsme koupily falešnou krev a černé stíny na oči.

Jak se blížila sedmá hodina večerní, kdy měla všechna světla na chodbách zhasnout, jsem se nalíčila, vzala si svou starou bílou noční košili, kterou jsem upatlala od krve, z kuchyně mi půjčila nůž, který jsme také ušpinily, a všemu nasadila korunu panenka, kterou jsme našly ve staré krabici s hračkami. Vypadala jsem jako dokonalá hororová holčička.

Vyšly jsme na tmavou chodbu k výtahu. Světla jsme nerozsvěcely, aby nezkazila efekt. Seděla jsem na dlaždickách u výtahu a cítila, jak se o mě někdo opírá a dýchá mi za krk. Ohnala jsem se rukou, protože jsem byla přesvědčená, že je to kamarádka. ,,Neblbni, nechci ně probodnout," sykla jsem za sebe. Dýchání se opravdu vzdálilo.

Najednou jsem na tabulce u výtahu viděla, jak jede na naše patro. Musel to být její brácha, nikdo jiný z patra totiž ten den nikam neodešel (zkontrolovaly jsme to, abychom omylem nepřivodily infarkt někomu cizímu).

Přešla jsem k místu, kde byla moje kamarádka. Ležela na zemi a tak jsem se nad ní naklonila. Jakmile výtah cinknul a dveře se otevřely, zaječela a už se nehýbala. Nastoupila jsem tedy do výtahu za jejím bráchou a zmáčkla čudlík s mínus jedničkou (do sklepa).

Celou dobu se krčil v rohu, klepal se a prosil, ať mu neubližuju. Kdykoliv jsem k němu natáhla ruku, zařval a já jsem také zaječela.

Když jsme přijeli do sklepa, dostala jsem záchvat smíchu. ,,Ty si mě nepoznal?" zeptala jsem se. ,,Já tě zabiju," zasyčel na mě a pak jsme se opět rozjeli nahoru.

Dveře se otevřely a myslela jsem, že uvidím kamarádku rozesmátou, jak postává u výtahu, ale nebylo to tak. Ležela na zemi, ale ne tak jako předtím. Teď jí totiž z hrudi trčel nůž a krk měla proříznutý.

Poté, co přijela policie, jsme kontrolovali záznamy z kamery. Museli být upravené, abychom něco viděli, když tam byla tma. Pustili jsme je a já si myslela, že omdlím.

Nebyly jsme v té tmě samy. Byl tam s námi nějaký muž, který byl nejdřív u mě, ale pak, co jsem se po něm ohnala rukou se stáhl do rohu. A jakmile jsem já nastoupila do výtahu, tak se doplížil k mé kamarádce.

Chtěla vstát, ale přitiskl jí k zemi a prořízl jí hrdlo. Ječela, a tak jí do srdce vrazil nůž. Byla okamžitě mrtvá.

Cítila jsem se strašně. Ani jsem jí nemohla slyšet, abych jí šla pomoct, protože jsem sama křičela a vše ostatní jsem přeslechla.

Proto vás varuji, nikdy nedělejte vtípky ve tmě. Já takhle přišla o kamarádku a mám štěstí, že jsem živá. Stále mě mrazí v zádech když si vzpomenu, co by stalo, kdybych nezjistila, že tam za mnou někdo je...

Děkuji, že jste stále součástí této knihy :) Budu ráda za případné komenty nebo hlasy

Jinak jsem uvažovala, jestli nemám padesátou částí skončit, nebo pokračovat🤔