Strašidelné příběhy

#24- důl✔

Jednou večer jsme se s kamarády dohodli, že se půjdeme podívat do starého dolu. Plot jsme přelezli a smáli se cedulím, které zakazovali vstup. V dole se už dlouho netěžilo, nemuseli mít strach, že by nás kdokoliv rušil. Ze začátku to byla legrace. Pořád jsme totiž byli dost blízko u východu, takže kdyby se cokoliv stalo, mohli jsme v klidu utéct. Jedinou společnost nám dělali spící netopýři, kterým naše přítomnost nevadila.Šli jsem pořád hlouběji pod zem a jeden z mých kamarádů začal vyprávět strašidelné příběhy, které se týkaly tohoto dolu. Prý je tu někde díra, která údajně vede do samotného pekla a že se tudy toulá duch mrtvého horníka. Nikdo tomu nevěřil, jenže potom jsem uviděl něco, z čeho jsem málem dostal infarkt. Byla to lidská kostra. Začal jsem se bát a přemlouval jsem kamarády, ať odejdeme. Začali se smát, že jsem srab a bojím se úplně všeho. Šel s nimi dál, ale třásl jsem se strachy. Najednou jsme uviděli výhybku vedle kolejí, která byla celá zrezlá a nikomu se nepodařilo s ní ani hnout. Vrátili jsme se podle kolejí nahoru, kde stál starý důlní vozík. Mé kamarády nenapadlo nic chytřejšího, než že do něj vlezli a chtěli se svézt.  To mi už bylo jedno, co si o mě myslí a do vozíku jsem nenastoupil. Díval jsem se za nimi, jak odjíždějí. A pak jsem u výhybky zahlédl stín. Bez námahy výhybku přehodil a vozík i s kamarády jel po odbodčce. Slyšel jsem je křičet, ale to už jsem se sebral a dolu utekl. Dál si to nepamatuji, vzbudil jsem se až v nemocnici. Později mi policisté řekli, že výhybku asi nějak přehodili kamarádi, protože nevědí, kdo by byl tak silný, aby s ní pohl. Ale já vím, že to byl duch toho horníka. Vozík s kamarády se stále nenašel, jen hluboká díra, která vede neznámo kam. Možná, že na jejím dně je opravdu peklo, kdo ví. Vím jen to, že kdybych neutekl, tak bych byl teď také nezvěstný, pravděpodobně mrtvý. Do starého dolu se pak už nikdo neodvážil.