Strašidelné příběhy

#34- prokletí mé rodiny✔

Má rodina byla vždycky taková zvláštní. Někteří příbuzní byli podivíni, kterým se radši každý vyhnul. To vše ale bylo ještě v pořádku oproti tomu, co se dělo v našem domě...

Měla jsem dvě starší sestry, maminku a tatínka. Když mi byly čtyři roky, starší sestra Lily se utopila v jezírku, co byla na zahradě za domem. Vůbec nic si z toho nepamatuji a Agnes (nejstarší sestra), na to nechtěla vzpomínat.

To ona objevila mrtvou Lily a byl to pro ni hrozný šok. Vzpamatovávala se z toho několik měsíců, než jí ten největší smutek přešel.

O čtyři roky později zemřela maminka. Jeden večer jsme šli všichni spát a ráno jí táta našel pod schody se zlomeným vazem. Policie to tehdy uzavřela jako nehodu a bylo to i nejrozumnější vysvětlení. Pitva nic jiného neprokázala a tak jsme celé ty roky žili v domnění, že skutečně zakopla a spadla dolů.

Angnes bylo tehdy třináct a mě osm. Obě jsme z toho byli hrozně smutné, ale byla jsem na tom líp než Agnes, která zažila už druhou smrt v rodině.

Když se ale stala ta nejhorší věc, bylo mi šestnáct a Agnes dvacet jedna. Tehdy jsme spolu seděli na půdě, což bylo takové naše království a poslouchali jsme hrací skříňku, která nám zbyla po mamince.

Už dávno nehrála tak pěkně, spíš její zvuk byl strašidelný. Skřípala a vrzala, ale i tak to bylo něco, co nám oběma připomínalo milovaného člověka.

Ležela jsem na břiše a zavřela oči, abych mohla lépe vzpomínat. Agnes si najednou začala zpívat melodii, která hrála ze skříňky. Jenže její hlas byl takový... dětský a vůbec se nepodobal tomu, kterým mluvila.

Otevřela jsem oči a spatřila, jak sedí v tureckém sedu a zpívá si. Podívala se na mě a řekla dětským hláskem: ,,Nechceš si se mnou hrát?" a usmála se na mě. Ten hlas zněl tak dětsky, že jsem si nemyslela, že by ho byl někdo vůbec schopen napodobit.

Nevěděla jsem, co to s ní je a tak jsem na ní jen vyjeveně koukala. ,,Prosím" zaškemrala a oči se jí začaly lesknout od slz. Celkem mě tím chováním děsila, protože takhle se rozhodně dospělí lidé nechovají.

,,A na co si chceš hrát?" Vyhrkla jsem tedy urychleně. Doufala jsem, že mi řekne, že mě jen z legrace straší, ale neudělala to. Místo toho pokračovala.

,,Můžeme si zpívat. Nebo jít plavat do jezírka. Já plavu ráda." S očekáváním se na mě podívala. ,,No... Na plavání je trochu zima, ale můžeme si klidně zpívat," plácla jsem s nadějí, že ji tohle chování konečně přejde.

Celou dobu se na mě usmívala. Byl to takový ten děsivý úsměv, který měl k tomu nevinnému, laskavému hodně daleko.

,,Dobře," odpověděla nakonec. ,,Ale musíme být potichu, maminka říkala, že nesmíme vzbudit May." Trhla jsem sebou a vyděšeně na ní zírala. Vždyť May je moje jméno a maminka je po smrti!

,,Agnes, prosím nech toho," vykoktala jsem roztřeseným hlasem. Agnes se nejdřív trochu mračila ale pak se zasmála.

,,Ale ne ty hloupá, já nejsem Agnes. Já jsem Lily. Agnes je moje sestřička."

Popadla jsem jí za ramena a zatřásla s ní. ,,Agnes! To stačí!" Pak ji jsem pustila a Agnes vypadala, jako by se zrovna probudila. ,,Co se stalo?" ptala se zmateně normálním hlasem.

,,Mluvila jsi jako malá holčička a říkala jsi, že jsi Lily. Zněla jsi hodně jako malé dítě. Jak jsi to udělala? " Vyděšně a nevěřícně se na mě dívala.

,,Ale... Lily je přeci mrtvá. A já si navíc nepamatuju, že bych tak mluvila." S bolestným výrazem se na mě podívala. ,,Jsem blázen, že?"  Moc ráda bych jí řekla, že je to v pořádku, jenže jsem věděla, že tohle není normální.

,,Měly bychom to říct tátovi," navrhla jsem a naštěstí Agnes souhlasila.
Když jsem to tátovi převyprávěla, byl bledý jako stěna.

,,Agnes, bude to znít asi krutě, ale jedeme na psychiatrii." Agnes nic nenamítala. ,,Jdu si pro oblečení," řekla tiše a vydala se do svého pokoje.

S tátou jsme na sebe koukali. Nadechl se, aby začal mluvit. ,,Víš, Agnes nejspíš-" co jsem se nedozvěděla, protože Agnes začala ječet, jako by viděla ducha. Na nic jsme nečekali a běželi za ní.

Našli jsme jí před pokojem, jak zhluboka dýchá a v obličeji byla bledá jak předtím táta. ,,Co se děje?" Zeptala jsem se třaslavým hlasem. Agnes neodpověděla, jen ukázala na futra dveří. Podívala jsem se tam a nejprve jsem nechápala, co jí tak rozrušilo, byly tam jen čárky které ukazovaly naší výšku, kterou zapisoval táta, když jsme byly malé. Byly tam i ty z dob, kdy Lily ještě žila.

Jenže pak jsem si toho všimla. Lilyiny čárky byly dokreslené. A co vím, tak rozhodně v šesti letech neměla metr padesát. Napadalo mě, jestli tady náhodou nestraší její duch. ,,To stačí," řekl táta a zamířil ke dveřím. ,,Jdeme."

Do nemocnice jsem jela s nimi, protože jsem chtěla být Agnes nablízku. V autě bylo ledové ticho, které nebylo porušeno celou cestu až k nemocnici.

Na psychiatrii nám pak doktor řekl, že Agnes trpí rozdvojením osobnosti. Žije v ní tak zároveň i Lily. Potom jsem se dozvěděla krutou pravdu. Doktor řekl, že jí hypnotizoval a Agnes tím řekla věci, které měla zamčené v podvědomí a na které by si jinak nevzpomněla.

Lily se neutopila sama, Agnes jí držela hlavu pod vodou, ale pak si to nepamatovala. Byla totiž přesvědčena, že to ona je Lily a ta ,,druhá" holka je jen někdo zlý, kdo jí chce ublížit a oklamat rodinu. A tak zásáhla a když se Lily koupala v jezírku, zabila jí.

Za matčinu smrt mohla taky ona, když jí uprostřed noci vyčítala, proč jí, Lily, nechali utopit její sestrou. Když se totiž opět z Agnes stala Lily, pamatovala si, kdo jí zabil.  Potom do matky strčila a ta spadla ze schodů a zlomila si při tom vaz. Když se ale vrátila zpět Agnes, tak si nepamatovala, že by ona zabila matku.

Čárky na futra pravděpodobně dokreslila, když jí ovládala Lily a chtěla tím ukázat, že ví, kdo je její vrah.

Nejvíc mě ale šokovalo, že táta to věděl. Celé ty roky to držel v tajnosti protože doufal, že se Agnes sama uzdraví. Neuzdravila.

Pár týdnů po tom, co jsme jí museli nechat zavřít do ústavu, se oběsila. Nechala mi dopis ve kterém psala, že lituje toho co udělala a nemůže s tím žít, má mě ráda a přeje mi do života štěstí. Podepsala ho ,,s láskou Agnes" a nechala mi ho mezi svým majetkem, který nám pak vrátili.

Ztratila jsem tak obě sestry a matku. Všechny, které jsem tolik milovala. Jak jsem dosáhla dospělosti, odstěhovala jsem se z rodného města pryč.

Jenže krev se nezapře. Naše rodina je zřejmě prokletá a vznáší se nad ní smrt. Ani já jsem osudu neušla. Nejsem normální, to vím moc dobře. Mám na vás proto jednu otázku:

Nechcete si se mnou hrát?

Po pár dnech jsem vám napsala pořádný příběh a nevím, jestli je zas tolik strašidelný, ale aspoň je dlouhý. Snad se mnou máte stále trpělivost a odpustíte mi neaktivitu :)