Strašidelné příběhy

#60- Tajemství Agathy Carrasové

,,Prosím, řekněte mi vše, co víte," řekl detektiv a podíval se na dívku jménem Anabel přes špičky spojených prstů. Anabel upírala pohled pod stůl a přikývla.

,,Jeli jsme s rodiči do té vesnice, protože tam byl dům, který nikomu nepatřil a obec nám řekla, že pokud chceme, můžeme se ubytovat tam. Chtěli jsme tam jen přespávat a přes den jezdit po okolí."

Anabel se odmlčela, protože následující řeč neměla znít jako výpověď, ale jako příběh duševně nemocného člověka.

,,Jakmile jsme přijeli do toho domu, věděla jsem, že tam něco není v pořádku. Nevěděli jsme, kdo tam dřív bydlel, protože vesnice nám vše zamlčela.

Každopádně mě máma poslala na nákup. Nevěděla jsem, kde mám najít obchod a chtěla jsem se někoho zeptat. Venku bylo podivně prázdno, takže jsem zazvonila na zvonek u nejbližšího domu. Otevřela mi nějaká stará paní. Chtěla jsem ji oslovit, ale ona..."

Anabel polka a podívala se na detektiva. Vyzývavě kývl hlavou. Chtěl, aby pokračovala.

,,Dívala se na mě vyděšeně, jako by viděla ducha... Pak se zděšeně zeptala ,,Agatho? Jsi to ty?" Jo, byla jsem zmatená, ale pak mě napadlo, že Agatha je možná její vnučka, kterou dlouho neviděla a uklidnila jsem se. Řekla jsem jí, že nejsem Agatha, že se jmenuju Anabel a jestli by mi neporadila cestu do obchodu.

Jak jsem domluvila, tak zahřmělo. Lekla jsem se, ale nepřišlo mi to nijak divný, koneckonců v Anglii prší pořád. Paní mi řekla kudy, se dostanu do obchodu. Celou dobu vypadala vyděšeně. Když jsem se otočila, abych odešla, chytla mě za zápěstí a řekla mi: ,,Nevím, co tě sem přivedlo, ale být tebou, rychle odsud zmizím." Pak mě pustila, abych odešla, ale znervóznila mě natolik, že jsem se na nákup vykašlala a šla domů.

Doma jsem mamce vyprávěla, co se stalo. Mávla rukou, že prý se nemám bát, protože chudinka paní je blázen. Já si tím nebyla moc jistá, ale snažila jsem se  uklidnit tím, že máma má pravdu a šla jsem spát. Než jsem usnula, tak ten strach úplně odezněl a přišlo mi to legrační. Jenže pak začaly ty sny..."

Detektiv mávl rukou. ,,Sny nejsou důležité, mluvte o faktech."

Anabel se uchechtla. Věděla dobře, že ty sny byly důležité a s tím vším souvisely. Proto neposlechla a mluvila o nich.

,,V tom snu jsem nejdřív slyšela hrom a viděla, jak oblohou září zelené blesky. Slyšela tam ale i křik. Výkřik dívky.

V další fázi svítilo slunce na pole. Bylo tam obilí... A strašáci... Spousta strašáků. Ti se najednou začali hýbat a někam šli. Celkem děsivý pohled.

Poslední ve snu byl obraz, kdy stála nějaká dívka v obilných klasech. Ta dívka vypadala jako já, ale přitom jsem věděla, že to já nejsem. Těžko se to vysvětluje. Ta dívka na tom poli něco říkala, ale nedávalo to smysl. A pak se z nebe spustil zelený blesk a zasáhl ji."

Prohlédla na detektiva. Zamyšleně se mračil. ,,Anabel, ty sny jsou výplodem unaveného člověka. Je to nesmysl."

Anabel přikývla. ,,To jsem si taky myslela. Když jsem se poprvé po tom snu vzbudila, tak jsem nejvíc věnovala pozornost tomu, že mě tam zabil blesk, ale jsem naživu. To, že ta holka nejsem já, jsem si uvědomila až později.

Říkala jsem si, že to byl jen blbej sen, co nic neznamená. Jenže pak jsem uslyšela, jak se mi otevírá okno. Strašně jsem se bála a nedokázala jsem se pohnout. Po několika minutách jsem se odvážila si rozsvítit a jít okno zavřít. Ale než jsem ho zavřela, tak jsem se podívala ven. Za domem stojí pole plné obilí a viděla jsem, jak tam někdo odchází od domu, kde jsem byla s rodinou. V té tmě jsem nic neviděla, avšak najednou se na obloze objevil blesk a já jsem na pár vteřin postavu viděla. Příliš vysoká a hubená na člověka. Jediné, co mě napadlo, byl strašák."