Strašidelné příběhy

#32- vtipálek✔

Pro začátek byste měli vědět, že John byl vždycky takový ten vtipálek, který rád dělal kanadské žertíky. Ze začátku byly jeho vtípky opravdu vtipné a člověk se jim mohl smát- třeba tomu, jak stál u výtahu a na každého, kdo z něj vyšel, bafnul. Strašně rád jsem mi s různými fórky pomáhal.

Jenže potom začaly být jeho vtípky zvrhlé. Například vytáčel neznámá čísla a když mu někdo ten telefon zvedl, začal vydávat děsivé zvuky. Nebo si vzal masku tváře bez obličeje, jen s dírami na oči, chodil po domě, zvonil na dveře a když mu někdo otevřel, uviděl tam stát ,,ducha" bez tváře s nožem v ruce.

Začal jsem se Johnovi vyhýbat, protože, budu upřímný, děsil mě. Jeho chování rozhodně nebylo v pořádku, to jsem moc dobře věděl a nechtěl jsem s ním mít nic společného.
Jenže pak se to stalo...

Uprostřed noci mi zazvonil mobil. Byl jsem rozespalý a nedokázal jsem přečíst, kdo volá. Zvedl jsem ho a zamumlal ,,Haló?"

,,Chceš mi pomoct?" Zeptal se ten člověk, a já po hlase poznal Johna. Dost jsem se lekl, ale snažil jsem se znít klidně. ,,Johne, pro lásku Boží, jsou dvě hodiny ráno. Nechceš to nechat na nějakou rozumnější dobu?"

Pečlivě jsem vybíral slova, abych ho nějak neurazil. Ale John se jen zasmál a pokračoval. ,,Ne, teď je vhodná doba. Pomůžeš mi s žertíkem."

Nevěděl jsem, co mám říct a tak jsem raději mlčel. Bál jsem se, co by udělal, kdybych odmítl. Koneckonců, vždyť to byl šílenec. ,,Buď za půlhodiny na Šedé louce." oznámil a potom zavěsil.

Byl jsem na místě přesně za půl hodiny, jak mi řekl ten šílenec. Stál jsem na louce a klepal se strachy. Brzy jsem uviděl přicházet Johna. Měl na tváři úsměv psychopata. Bez emocí a přesto krutý.

,,Jsem rád, že jsi přišel, Willi," začal mluvit. ,,Jo, hele, nevím proč to nenecháš třeba na odpoledne," odpověděl jsem a snažil se, aby se mi netřásl hlas. ,,Protože teď je vhodná doba." Popadl mě za rukáv a táhl směrem ke hřbitovu.

Rezavá brána hlasitě zavrzala, když jí John otvíral. Pak mě vedl zhruba doprostřed hřbitova nechal stát u stromu.

,,Chvíli počkej," rozkázal mi. Nemohl jsem se ani hnout a utéct bych nezvládl. John začal klepat na náhrobní kameny a smál se u toho.

Potom mě odtáhl do márnice. ,,Co to sakra děláš?!" Obořil jsem se na něj. ,,Schováváme se. Je legrace, když tě mrtví hledají a nemůžou tě najít. Ale pokud tě najdou, je s tebou ámen."

Nejdřív jsem nechápal, co to blábolí, ale pak mi to došlo. Provádí to samé jako kdysi. Ten trik zazvoň a uteč. Jenže tady probouzel mrtvé, které zřejmě dokázalo naštvat, když je z věčného spánku někdo rušil.

Na dveře a na okna se ozývalo škrábání. Byl to nesnesitelný zvuk, jak se nehty třely o sklo.

,,Cos' to provedl?" Sykl jsem na Johna. ,,Zvonit na sousedy byla zábava, ale tohle je ještě lepší." odpověděl.

Najednou dveře povolily a dovnitř vpadl mrtvý člověk, který se blížil k nám. ,,Našli nás," jásal John, což jsem vůbec nechápal.

Potácel se k nám čím dál rychleji a pak jsem už jen cítil, jak se mě začíná škrtit ledová ruka.

Eh... Po delší době mě zase něco napadlo, tak doufám, že vás to bavilo.