Pride {l.s.} (Czech translation)

10- Fighting

Neměli jsme dostatek míst, takže jsme se usadili kolem konferenčního stolku. Každý si hladově vzal svou porci slaného koláče, který jsme s Harrym vytvořili.

„Nemůžu uvěřit, že ti s tímhle Louis pomáhal," ozve se Zayn a kousne si. „Nikdy v životě nedělal jídlo."

„Jak je to možné?" zeptá se opatrně Liam. 

Jenom pokrčím rameny. „Teď na to nemám podmínky a když jsem žil rodiči, nikdy jsem jim s tím nesměl pomáhat. Vyrostl jsem v bohaté rodině."

 „Jak jsi přešel od vily k tomu, že ani nemáš místo na vaření?" zeptá se Liam. Zayn na něho vrhne varovný pohled, ale já odpovím. Jsou to lehké otázky. Zodpovídání podobných otázek díky Harrymu zvládám...

„Přestali mi přispívat, když jsem odešel z vysoké." 

Na toto téma už nikdo nic neřekne. Témata pokračují od historek z dětství až po velmi filozofické otázky (třeba, jestli opice převezmou planetu). Nikdy to není nudné. Harry se na mě odnaproti stolu usměje a Niallovi vytryskne z nosu mléko, protože se směje jedné Zaynově historce (jen si to představte xDD). Je těžké opětovat Harrymu úsměv. Harry mi věnuje zmatený pohled, protože nevypadám moc šťastně. Jenom mu věnuju neutrální pohled a Harry se zamračí.

Jsem v pohodě naznačím mu pusou, ale kluci tím svojí hlasitou konverzací moc nepomáhají.

Harry jen zakýve hlavou, začne mluvit a všichni se ztiší. „Doprovodím Louiho domů, protože se necítí úplně nejlíp. Ty můžeš zůstat, Zayne."

Všichni mi věnují soucitný pohled, já se snažím o co nejlepší úsměv a poděkuju za výborný večer. Pak odejdeme. Při cestě si povzdechnu.

„Nechtěl jsem tě oddělit od tvých přátel. Můžeš se vrátit. Nemusíš mě doprovázet," pokouším se mu to rozmluvit, ale on se určitě nedá.

„To je v pohodě. Navíc ti není dobře, Lou. Taky nechci, abys šel tak pozdě sám," odpoví mi.

Každý má sklon starat se o mě, jako bych sám nedošel ani na záchod. Možná je to kvůli mojí výšce. Nevím, každopádně mě to už nebaví.

„Nejsem malé děcko, nepotřebuju dozor," ostře to vychrlím. Rozhodně jsem to tak ale nechtěl. I tak se Harry ale nenechá odradit.

„Já tě nesleduju jako malé děcko. Doprovázím tě, protože jsi pěkný kluk a nevěřím lidem. Chci tě prostě doprovázet, tak to už dál neřeš," požádá mě Harry opatrně. „Tvojí hlavě to nepomáhá."

Pak už je ticho. Myslel bych si, že mi noční vzduch pomůže, ale opak je pravdou. Je to spíš horší. V hlavě mi přímo pulzuje. Snažím se to ignorovat. Nechci, aby to Harry poznal. Konečně se dostaneme ke studiu a já vytáhnu klíče. S takovou bolestí je to docela těžké. Harry zlehka vezme klíče z mojí ruky a odemče. Když vstoupím dovnitř, tak se rozbrečím. Harry jen tiše obejme moji menší figuru a já si na něho položím moji hlavu. Pak dojdeme do mého pokoje. Sednu si na postel a složím si hlavu do dlaní. 

„Vybral jsem ti nějaké tričko a pyžamové kalhoty," říká Hazz potichu. „Pojďme tě aspoň převléct."

Přikývnu a zkřehle vstanu. Chytnu spodek trička a snažím se ho svléct, avšak není to tak jednoduché, jak jsem si myslel. 

„Pomůžu ti."

Harry stojí v těsné blízkosti ode mě. Rozptýlení od bolesti mi přinese pohled do jeho očí. Jeho ruce se zaháknou o spodek trička. Zvednu ruce nad hlavu a on to ze mě jednoduše svlékne. Na zádech mi z toho vyběhla husí kůže. Moje srdce začne tlouct rychleji. Jsme od sebe vážně tak bízko... Harry přímo propaluje odhalený kousek mé kůže, mezitím co já mám ruce na jeho ramenech.

Naše rty jsou od sebe jen pár centimetrů. Cítím jeho svěží dech a chci to znovu. Když se zameří na mé rty, vzplane ve mně touha. Znovu chci cítit jeho rty a tentokrát se neodtáhnu. Kdyý mě políbil, byl to nejlepší pocit, který jsem kdy zažil. Chci se tak cítit znovu.

Nevím, kdo nakonec převzal iniciativu, ale naše rty jsou na sobě nalepené. Moje ruce směřují do jeho dlouhých vlasů. Harry mě potlačí dopředu a spadneme spolu do postele, přičemž je Harry nade mnou. Jsem k posteli naprosto přišpendlený, když jeho pusa prozkoumává tu moji. Jeho ruce se přesunou na moji odhalenou, potetovanou hruď. Nepřerušuje při tom líbání. Moje tělo je tak chabé, když je v takové blízkosti ode mě. Hlava mě už skoro nebolí. Všechno, co můžu teď vnímat, jsou naše těla nalepené na sebe. Vyžádám si jeho dotek, když mi začne krk obsypávat polibky. Pak cítím jeho dokonalé rty na své klíční kosti.

A potom... mě to opět přepadne.

Ne.

Jsi nechutný.

Není to správné.

Není to normální.

Nebuď buzerant.

To spravíme, Louisi.

Moje temné myšlenky mě doženou a zhodím Harryho ze sebe. Klečí vedle mě a zmateně mě pozoruje. Jde slyšet naše zběsilé dýchání. Moje rodina by se za mě styděla. Na tomhle jsme pracovali a já jsem je zklamal.

„Ne, ne, ne, ne.." šeptám si pro sebe a co nejvíc se od Harryho odtáhnu. 

„Lou? Co se stalo?" Harry se uspěchaně ptá a snaží se ke mně přiblížit. „Nechtěl jsem na tebe jít tak rychle. Omlouvám se, Lou-"

„Neříkej mi tak!" zakřičím a to ho překvapí. „Běž ode mě pryč!"

 „Co jsem udělal špatně?!" zakřičí Harry zpět a stoupne si. Pořád se na mě dívá a já na svých tvářích ucítím slzy. Hlava mě opět bolí, ale srdce taky. 

„Já nejsem teplouš jako ty!" už opravdu vybouchnu a brečím ve velkém. „Běž pryč a už se nevracej!"

Všímám si, že brečí i Harry. Tak moc bych mu chtěl ty slzy utřít. Ale to teď nejde.

„Spolupracoval jsi, Lou!"

„Neříkej mi tak!" varuju ho, ale to je mu jedno.

„Líbí se ti to, Lou! Proč odháníš tvé pravé já?"

„Jsem hetero, Harry! A teď vypadni z mého pokoje!"

Při odchodu nezpomene bouchnout dveřmi. Pocítím tu rozlévající se bolest na hrudi. Stěží si vysleču džíny a dám si pyžamové kalhoty. Pak se zhroutím na postel a nechám slzy stékat dolů po mém obličeji.

„Omlouvám se, mami," zašeptám. „Zklamal jsem tě, mami. Omlouvám se, mami. Selhal jsem. Mrzí mě to."

Nějak se mi podaří usnout, ale když se nadcházející ráno vzbudím, bolest v mé hlavě a srdci vůbec neubývá.  

********

Hi loves <3 přináším vám možná trošku smutný díl :-( je mi jich obou mega líto.. taky vám děkuju za všechen váš feedback, jste úžasní! :-* a připravte se na to, že v tomto týdnu asi moc nepřidám, ve škole je toho hodně :-//

All the love. A